Obtěžování sousedů imisemi jdoucí nad míru přiměřenou poměrům

Ve věci sousedského sporu ohledně míry obtěžování imisemi (odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky vnikající na sousední pozemek) přiměřené poměrům se Nejvyšší soud v Rozsudku ze dne 29.4.2013, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, závazně vyslovil, že i přes jiné slovní vyjádření je obsah ust. § 1013 odst. 1 nového občanského zákoníku totožný s obsahem ust. § 127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 (resp. s ust. 130a odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 ve znění účinném do 31.12.1991). Uvedené se netýká pouze těchto výjimek: ohrožení sousedovy stavby nebo pozemku úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené a odstraňování převisů a podrostů, neboť tyto situace upravuje nový občanský zákoník výslovně v jiných ustanoveních a zčásti jiným způsobem.

Okruh situací, na něž ust. § 1013 nového občanského zákoníku je tak stejný, jako tomu bylo u ust. § 127 občanského zákoníku č. 40/1964, norma chování v daných situacích je pak rovněž u porovnávaných ustanovení obsahově shodná.

Z této skutečnosti pak Nejvyšší soud dovozuje závěr, že judikatura k § 127 odst. 1 (resp. § 130a odst. 1) občanského zákoníku č. 40/1964 ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata vnikat na sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 nového občanského zákoníku.

Nejvyšší soud pak v daném rozsudku dále shrnul podstatné závěry judikatury týkající se imisí a sousedských vztahů a opětovně judikoval, jak je nutno míru přiměřenou poměrům posuzovat, když uvedl následující:

„Nový občanský zákoník, stejně jako jeho předchůdce (byť ten nikoliv výslovně, ale implicitně), zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové. Nyní občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě) a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů. „Obvyklým užíváním pozemku“ se rozumí způsob jeho užívání v obdobných místech, nebo faktický způsob, jakým pozemek užívají jeho vlastníci. Jde o faktické užívání, které není v rozporu s právními předpisy; i zde však má soud prostor pro uvážení.“

autor: Mgr. Martina Šindelková