Zásada zákazu reformationis in peius v civilním řízení

Zásada zákazu reformationis in peius, neboli zákazu „změny rozhodnutí k horšímu“ je v českém právním prostředí známá především z trestního řízení. Trestní předpisy tuto zásadu výslovně obsahují, když např. ve vztahu k odvolacímu řízení platí: „V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.“[1]

O uplatnění výše uvedené zásady v rámci trestního stíhání není (až na výjimky) pochyb. Nejen v návaznosti na nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2023, č.j. 22 Cdo 2258/2021-460, však předmětná zásada nachází v jisté míře uplatnění i v civilním řízení, a to konkrétně v civilním řízení sporném.

Případ, v důsledku kterého vznikl výše uvedený judikát Nejvyššího soudu ČR, se týkal vypořádání společného jmění manželů. Zjednodušeně řečeno, soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tzv. paritním vypořádání společného jmění manželů a rozhodl tedy o tom, že podíly obou bývalých manželů na majetku jsou stejné. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání pouze bývalý manžel, který se domáhal zisku pro něho příznivějšího rozhodnutí. Odvolací soud na základě odvolání podaného bývalým manželem dospěl k závěru, že ve věci bude nasnadě se odklonit od principu rovnosti podílů a rozhodl o vypořádání SJM v poměru 70 % bývalá manželka ku 30 % bývalý manžel. Odvolací soud bez návrhu stran sporu zohlednil skutečnost, že již v řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že bývalý manžel bývalou manželku týral psychicky i fyzicky a za toto jednání byl pravomocně odsouzen a uznán vinným ze spáchání trestného činu.

Bývalý manžel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, kde namítal několik pochybení a pokládal více právních otázek, nicméně pro účely tohoto článku je nejzajímavější námitka v podobě, že „odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v občanském soudním řízení uplatní zásada zákazu reformationis in peius. Ačkoliv odvolání podal pouze žalovaný, odvolací soud rozhodl o disparitě podílů v jeho neprospěch.“. Touto otázkou se pak dovolací soud primárně zabýval, neboť její posouzení nebylo v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR ve všech souvislostech vyřešeno. Dovolací soud vyhodnotil dovolání jako přípustné i důvodné.

Dovolací soud dospěl k závěru, že zásada zákazu reformationis in peius vyplývá z dispoziční zásady. S odkazem na odbornou literaturu, dosavadní rozhodovací praxi a exkurz do zahraniční právní úpravy, se tato má uplatnit i v civilním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou (tedy řízení sporné). Zásada se naopak neuplatní v řízeních ovládaných zásadou oficiality. Dispoziční princip v takovém případě platí také pro odvolací řízení. Vztaženo na projednávaný případ, řízení o vypořádání společného jmění manželů je v souladu s konstantní rozhodovací praxí řízením sporným a odvolací soud ve věci rozhodl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, pokud na základě odvolání odvolatele tomuto „přihoršil“ oproti prvoinstančnímu rozsudku na základě odvolání, které podal pouze odvolatel. Dovolací soud dále uvedl přiléhavý argument, že: „je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není namístě „vnucovat“ jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila.“[2]

Z výše uvedeného tedy vyplývá jednoznačný závěr, že v civilním řízení sporném s odkazem na dispoziční zásadu platí, že „odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele. To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodal také žalovaný, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech.“ Podle Nejvyššího soudu ČR se předmětná zásada má uplatnit i v řízeních, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

Výše uvedené představuje výrazný judikaturní posun, přičemž je otázkou, do jaké míry se závěry výše uvedeného rozhodnutí promítnou např. do rozhodování o nákladech řízení ve smyslu § 151 o.s.ř.

[1] § 259 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2023, č.j. 22 Cdo 2258/2021-460

 

Autor: Mgr. Tomáš Kadlec