Přiměřenost smluvní pokuty v konkurenční doložce

Ústavní soud se opětovně zabýval konkurenční doložkou ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce. V nálezu ze dne 2.5.2019, sp. zn. II. ÚS 3101/18, konkrétně posuzoval přiměřenost smluvní pokuty sjednané pro případ, že (bývalý) zaměstnanec svým smluvním povinnostem z konkurenční doložky nedostojí. Ústavní soud svým rozhodnutím jednoznačně podpořil svůj dosavadní přístup ke smyslu a účelu konkurenční doložky.

Obchodní společnost, jako bývalý zaměstnavatel (dále jen „žalobkyně“), se v řešeném případě domáhala po své bývalé zaměstnankyni (dále jen „žalovaná“) zaplacení částky 420 tis. Kč s přísl. Strany uzavřely konkurenční doložku, ve které se žalovaná zavázala zdržet se po dobu jednoho roku po ukončení pracovního poměru u žalobkyně výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti žalobkyně nebo která by měla vůči ní soutěžní povahu. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované přiměřené peněžité vyrovnání ve výši jejího průměrného měsíčního výdělku (35 tis. Kč) za každý měsíc plnění tohoto závazku. Pro případ nesplnění sjednaného závazku žalovanou byla sjednána smluvní pokuta ve výši průměrné roční mzdy žalované, tj. ve výši 420 tis. Kč. Žalovaná svůj závazek z konkurenční doložky porušila, neboť byla v době trvání závazku z konkurenční doložky čtyři dny zaměstnána u obchodní společnosti, která vykonávala činnost mající k předmětu činnosti žalobkyně soutěžní povahu.

Soud I. stupně uzavřel, že žalovaná povinnosti sjednané v konkurenční doložce porušila, nicméně žalobkyni nelze přiznat žalovanou částku pro její nepřiměřenost. Své úvahy soud I. stupně odůvodnil délkou, resp. krátkostí, trvání pracovního poměru žalované u konkurenčního zaměstnavatele, kdy žalovaná de facto ani nemohla předat všechny informace, zkušenosti, poznatky a znalosti pracovních postupů, které získala u žalobkyně, tj. svého bývalého zaměstnavatele. Soud I. stupně z těchto důvodů přistoupil k moderaci uplatněné smluvní pokuty a žalobkyni přiznal toliko částku 35 tis. Kč.

Odvolací soud závěrům soudu I. stupně nepřisvědčil a nárok žalobkyně naopak shledal plně důvodným. Konstatoval, že smluvní pokutu sjednanou pro případ porušení závazku plynoucího z konkurenční doložky není možné moderovat. Uzavřel, že smluvní pokuta v daném případě nebyla sjednána v rozporu s dobrými mravy a nebyla ani nepřiměřená, neboť pokud by se žalovaná zdržela zakázané činnosti, měla by po dobu jednoho roku právo na peněžité vyrovnání ve výši své průměrné měsíční mzdy. Závazky stran byly synallagmatické. Navíc dle názoru odvolacího soudu na přiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat až následně z rozsahu porušení konkrétní smluvní povinnosti.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, v důsledku čehož byla žaloba žalobkyně v celém rozsahu zamítnuta. Dospěl totiž k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení sjednané smluvní pokuty je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru zohlednil (podobně jako soud I. stupně) krátkost trvání pracovního poměru žalované u konkurence a dále také skutečnost, že pro případ možného zneužití citlivých informací a poznatků, tvořících obchodní tajemství žalobkyně, měla tato k dispozici jiné prostředky ochrany (např. právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži).

Případ následně řešil Ústavní soud, který zcela podpořil závěry odvolacího soudu.

Ústavní soud zdůraznil, že úprava konkurenční doložky, jak je provedena v zákoníku práce, je navázána zejména na zaručené právo na svobodné podnikání. A ačkoliv toto právo představuje subjektivní veřejné právo a působí přímo pouze mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, ovlivňuje i výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců, tedy působí i v horizontální rovině, ve vztazích, v nichž jsou si jeho účastníci rovni. Ústavně konformní výklad ustanovení § 310 zákoníku práce by proto měl podnikateli (zaměstnavateli) v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání, které však může být plnohodnotně rozvíjeno pouze v prostředí, které důsledně brání případnému zneužití informací nabytých při výkonu zaměstnání a potenciálnímu konkurenčnímu střetu zájmů, k němuž by mohlo dojít mezi bývalým zaměstnavatelem a bývalým zaměstnancem, příp. třetí osobou, pro niž bývalý zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost. S ohledem na povahu konkurenční doložky je dotčené ustanovení § 310 zákoníku práce nutno vykládat rovněž v souladu s ústavní zásadou „pacta sunt servanda“, tzn., smlouvy mají být dodržovány.

Převedeno k posouzení souzené věci Ústavní soud uzavřel, že konkurenční doložka v daném případě (ve své původní podobě) dostála požadavku rovnosti účastníků, resp. vyváženosti jejich vzájemných práv a povinností. Nelze totiž přehlédnout, že smluvní pokuta, kterou žalobkyně po žalované požaduje, nepřesahuje výši peněžitého plnění, kterého by se žalované dostalo, pokud by se po sjednanou dobu chovala v souladu s konkurenční doložkou. Naopak výklad přijatý Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí tuto rovnováhu bez přiléhavé argumentace narušuje.

Navíc pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce je určující toliko a pouze porušení povinnosti bývalého zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Délka trvání nového zaměstnání rozhodující není. Stejně tak ani okolnost, zda zaměstnanec chráněné informace skutečně ve prospěch nového zaměstnavatele či ve prospěch vlastního podnikání použije, příp. zneužije. Ostatně k úniku chráněných informací může dojít i v horizontu pár hodin či dokonce minut (např. zkopírováním dat na pevný disk) a možnosti původního zaměstnavatele prokázat, že zaměstnanec chráněné informace skutečně využil, je v praxi již z povahy věci spíše jen iluzorní. Pokud by byl akceptován závěr Nejvyššího soudu o toliko zanedbatelném porušení smluvní povinnosti vyplývající z konkurenční doložky, stala by se její použitelnost v praxi velmi spornou, neboť zaměstnavatelé by si nemohli být jisti, zda by její budoucí porušení ze strany zaměstnance nebylo v soudním sporu shledáno rovněž zanedbatelným, v důsledku čehož by ovšem sjednání konkurenční doložky pro zaměstnavatele zcela postrádalo svůj smysl.

Imperativ dobrých mravů současně sice může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle, avšak toto v intencích projednávaného případu znamená zjistit, co strany realizací smluvního vztahu sledovaly, čeho ve výsledku bylo dosaženo a zda lze takový výsledek považovat za spravedlivý. Bylo prokázáno, že žalovaná porušila povinnost z konkurenční doložky, žalobkyně, která s ohledem na tuto skutečnost uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty, se svou žalobou přesto neuspěla. Tento výsledný stav, příznivý toliko pro žalovanou, jakožto smluvní stranu, která prokazatelně nedostála svým závazkům, však Ústavní soud za spravedlivý nepovažuje. Ústavní soud má naopak za to, že požadované rovnováhy ve vzájemném vztahu účastníků je v nejvyšší míře dosahováno právě jen původním smluvním nastavením obsaženým v konkurenční doložce. Pokud by žalovaná dostála svým smluvním povinnostem, náleželo by jí peněžité vyrovnání ve výši průměrné roční mzdy, tj. celkem 420 tis. Kč. Pokud si tedy strany dohodly, že v případě porušení sjednaného závazku z konkurenční doložky je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve stejné výši, nespatřuje Ústavní soud na takové dohodě nic nemorálního.  

autor: Mgr. Ester Šamajová