Právo svědka odepřít vypovídat

V rámci plnění svých občanských povinností je každý povinen se na výzvu orgánu činného v trestním řízení (předvolání) k tomuto orgánu dostavit a pomoci s objasňováním skutkového stavu předmětné věci (jakožto jednoho z primárních cílů trestního řízení), tedy uvést informace, které mu jsou známy o šetřeném trestném činu, potenciálním pachateli a okolnostech důležitých pro trestní řízení[1]. Tato svědecká povinnost nemá přispět pouze k nalezení pachatele trestné činnosti, nýbrž naopak je prostřednictvím provádění výslechu svědka realizováno právo osoby, proti níž se řízení vede, na obhajobu.[2]

Svědecká povinnost a průběh jejího plnění má své limity, o kterých má vyslýchající orgán poučovací povinnost. Předmětem výslechu svědka nesmí být utajované informace chráněné zvláštním zákonem[3], podléhající státem uložené/uznané mlčenlivosti. Z pohledu svědka, tento má povinnost vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčovat[4] (až na dále uvedené výjimky). Dále má svědek povinnost vypovídat tak, aby jiného lživě neobvinil z trestného činu, popř. jiného nepomluvil.[5] U zvláštních subjektů, např. u advokátů, tito jsou navíc limitováni povinností mlčenlivosti vůči svým klientům.

Tento článek je zaměřen na aspekt odepření výpovědi svědka ve smyslu § 100 tr. řádu. Předpokladem této situace je skutečnost, že se svědek k úkonu reálně dostaví. Nesplnění této povinnosti mohou orgány činné v trestním řízení vynutit prostřednictvím institutu předvolání a dále ukládáním pořádkových pokut.[6]

Svědek má obecně právo odepřít výpověď (vypovídat) prakticky ze dvou důvodů.[7] Prvním důvodem ve smyslu § 100 odst. 1 tr. řádu je příbuzenský (obdobný) vztah svědka k obviněnému ve věci, ve které má vypovídat. V případě tohoto důvodu se jedná o objektivní statusovou otázku. Zajímavější z právního hlediska je bezesporu možnost svědkova odepření vypovídat s ohledem na skutečnost, že by ve smyslu § 100 odst. 2 tr. řádu mohl svou výpovědí způsobit trestní stíhání sobě, osobám uvedeným v případě prvního důvodu odepření a dále osobám, jejichž újmu by pociťoval jako újmu vlastní.[8] Za takovou osobu je ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. července 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18 možné považovat např. i blízkého přítele svědka, když citovaný nález uvádí: „Přátelství ovšem může představovat stejně pevné, anebo dokonce i silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů, a to podle rčení, že nikdo si nevybírá vlastní rodinu, nýbrž právě své přátele.“ Již z výše uvedeného lze vnímat, že v případě posouzení důvodu odepření svědecké výpovědi dle § 100 odst. 2 tr. řádu mají orgány činné v trestním řízení právo posoudit, zda odepření je v tom konkrétním případě oprávněné. Diskutabilní je obsah a rozsah odůvodnění odepření výpovědi svědkem. K této otázce se Ústavní soud ČR již vyjádřil v nálezu ze dne 4. prosince 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, když uvedl: „…při úvaze na důvodností odepření výpovědi nelze od svědka odpírajícího výpověď vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen.“ K tomuto je nasnadě doplnit, že vyslýchající orgán musí svědkovi před jeho výslechem náležitě uvést, v jaké věci (čeho se týká a jakých osob) by měl vypovídat, aby se svědek mohl informovaně rozhodnout, zda bude vypovídat. V důsledku výše popsaného logicky vznikají následné sporné situace.

Jednu takovou záležitost nedávno posuzoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 20. dubna 2021, sp. zn. III. ÚS 1679/20. Ve stručnosti se jednalo o případ ženy, která byla předvolána jako svědek v trestním řízení manželů (které znala) ohledně vyšetřování trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Pro ženu, která měla svědčit se jednalo o specifickou situaci, neboť sama byla trestně stíhaná pro trestný čin se stejnou kvalifikací jako u výše zmíněných manželů, a to zřejmě i v důsledku její předchozí výpovědi v rámci podání vysvětlení ve věci manželů, když uvedla, že pervitin a alkohol užívá a pervitin kupuje od předmětných manželů. Žena v rámci svědecké výpovědi v trestní věci manželů s odkazem na § 100 odst. 2 tr. řádu odmítla vypovídat, když předtím uvedla skutečnosti, které ženě z jejího subjektivního pohledu neměly uškodit. Odmítla odpovědět až na otázku policejního orgánu, zda někdy od manželů obdržela pervitin, a to s odůvodněním, že by jí odpověď na tuto otázku mohla uškodit v její trestní věci. Policejní orgán tento důvod odepření nepřijal, neboť dle jeho názoru by se musel ptát ve smyslu – jak dále s pervitinem naložila (a na otázky podobného typu), aby se jednalo o oprávněný důvod k odepření. Policejní orgán uložil ženě pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč, neb dle jeho názoru nebyla oprávněna odepřít výpověď. Záležitost se dostala až k Ústavnímu soud ČR, který se ženy zastal a uvedl, že uložením pořádkové pokuty dle § 66 tr. řádu bylo porušeno základní právo ženy dle čl. 37 LZPS. Dle Ústavního soudu ČR ženě v kontextu všech souvislostí (tedy trestní stíhání samotné ženy v obdobné věci, jako ve které byla v postavení svědka) jí svědčilo právo odepřít vypovídat dle § 100 odst. 2 tr. řádu de facto v jeho absolutní podobě, neboť s ohledem na princip nemo tenetur se ipsum accusare[9] by plnou výpovědi mohla uškodit sobě ve své trestní věci a její subjektivní hledisko, že může uvést maximálně informaci o známosti manželů, bylo v kontextu celé věci oprávněné a nejednalo se o bezdůvodné odepření svědecké výpovědi.

Vzhledem k výše uvedenému případu a k nejednoznačné hranici možnosti odepřít vypovídat jako svědek v trestním řízení lze před účasti na jakémkoli výslechu v trestním řízení doporučit se před výslechem minimálně poradit s advokátem o průběhu avizovaného úkonu a dále zvážit využití práva na právní pomoc v podobě fyzické přítomnosti advokáta u tohoto úkonu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

autor: Mgr. Tomáš Kadlec

[1] Tato povinnost vyplývá z § 97 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“).

[2] Vyplývající z čl. 6 odst. 3, písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

[3] Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.

[4] § 101 tr. řádu.

[5] § 345 a § 184 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“).

[6] Ve smyslu § 66 tr. řádu až do výše 50.000,- Kč.

[7] Dlužno doplnit, že svědek nemůže odepřít výpověď, pokud má ohledně trestné činnosti, kvůli které má vypovídat, oznamovací povinnost s ohledem na § 368 tr. zákoníku.

[8] Toto právo je zakotveno i v Listině základních práv a svobod, v jejím čl. 37.

[9] „nikdo není povinen sám sebe obviňovat“.