Práva osob zúčastněných na řízení požadovat nařízení ústního jednání
Mezi subjekty soudního řízení správního řadíme mimo „klasické“ subjekty, tj. žalobce a žalovaného, i tzv. osoby zúčastněné na řízení (dále též „ZÚČOS“). Za tyto jsou chápány osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo naopak tím, že dané rozhodnutí vydáno nebylo, a dále i ty osoby, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu1. ZÚČOS jsou pak v rámci soudního řízení správního nositeli rozličných práv a povinností. Patří mezi jejich práva i právo domáhat se nařízení soudního jednání?
Postavení osob zúčastněných na řízení je upraveno převážně v ust. § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „SŘS“). Jeho odst. 2 uvádí, že předseda senátu ZÚČOS poučí o jejich právech. Specifikaci svých práv tak může ZÚČOS očekávat právě v takovém poučení. Vyjma tohoto poučení však ZÚČOS může vyčíst svá práva i z ust. § 34 odst. 3 SŘS, když tento hovoří o právu předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměn o nařízeném jednání a žádat, aby bylo ZÚČOS při jednání uděleno slovo.
Z uvedeného výčtu se k nastolené otázce blíží nejvíce právo být vyrozuměn o nařízeném jednání a dále žádat, aby takové osobě bylo při jednání uděleno slovo, nicméně ani jedno z těchto jmenovaných práv právo přímo se domoci nařízení ústního jednání ZÚČOS nezakládá. Pro zodpovězení předložené otázky tak je nezbytné zkoumat jiná zákonná ustanovení.
Dle ust. § 51 odst. 1 SŘS platí, že k rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání může soud přistoupit pouze v případě, kdy to účastníci shodně navrhnou nebo s tím souhlasí. Jak je již patrné z jazykového výkladu citovaného ustanovení, jsou to „pouze“ účastníci řízení, kterým zákonodárce přiznává navrhovat nebo vyjadřovat souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Co však naše ZÚČOS? Komentářová literatura k dotčenému ustanovení uvádí, že postoj ZÚČOS v otázce nařízení nebo nenařízení jednání není pro postup soudu zdaleka rozhodující a zásadně závazný, když soud může rozhodnout bez jednání i přes požadavek a domáhání se jednání ZÚČOS. Nicméně soudy by postoj ZÚČOS neměly zcela opomíjet a ignorovat a při posuzování, zda nařídí či nenařídí ústní jednání by měly zvážit i argumenty osob zúčastněných na řízení.
Komentářový závěr je podpořen i konstantní judikaturou, když např. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 24. 07. 2012, č.j. 40 A 3/2012-217 stanovil, že: „Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na nařízení soudního jednání, pokud všichni účastníci řízení souhlasí s vyřízením věci bez jednání.“
Osoba zúčastněná na řízení tak sice může vyjádřit svou vůli a navrhnout nařízení soudního jednání, tímto požadavkem však soud není vázán. Je však nezbytné, aby se soud při odůvodnění, zda nařídí či nenařídí jednání takové stanovisko ZÚČOS bral v potaz a řádně se s ním vypořádal.
autor: Mgr. Jan Mučka
