Obnova trestního řízení ve světle stanoviska pléna Ústavního soudu ČR

Ústavní soud ČR se nedávno zabýval otázkou povolení obnovy trestního řízení. Institut obnovy řízení představuje jeden z mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, jehož využitím může dojít ve výsledku k prolomení právní moci předchozího rozhodnutí a následně ke změně rozhodnutí. Daný institut je zakotven v právním řádu pro to, aby bylo dosaženo co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou.¹ K povolení obnovy řízení dochází ve smyslu § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Musí se jednat o takové skutečnosti nebo důkazy, které se týkají skutkových okolností nastalých před vydáním rozhodnutí,² resp. které již existovaly, nicméně vyšly najevo až po vydání tohoto rozhodnutí. Proces obnovy řízení lze procesně rozdělit na 2 fáze, a to nejprve řízení o návrhu na povolení obnovy a případné řízení po povolení obnovy.

Plénum Ústavního soudu ČR, na základě otázky předložené II. senátem ve věci sp. zn. II. ÚS 4041/19, nedávno posuzovalo, jakým způsobem má být vyložena množina v podobě „skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé“ a co musí být v rámci řízení o povolení obnovy řízení reflektováno, jehož výsledkem je stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (dále jen „Stanovisko“).

Ústavní soudci se v rámci Stanoviska zaměřili na určení pomyslné hranice toho, která nová skutečnost, případně který nový důkaz, a za jakých okolností, mohou být důvodem pro povolení obnovy trestního řízení.

V rámci Stanoviska je zrekapitulována dosavadní konstantní rozhodovací praxe v dané oblasti³. Zároveň je však předestřen nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. října 2019, sp. zn. III. ÚS 905/17, který se podle II. senátu Ústavního soudu ČR vymyká dosavadní judikatuře, neboť, zjednodušeně řečeno, jako dostačující pro povolení obnovy trestního řízení považuje potencialitu odůvodnění pro obviněného příznivější rozhodnutí v důsledku předložení nové skutečnosti nebo důkazu, aniž by bylo třeba hodnotit relevanci tohoto ovlivnění ani důvody, pro které nedošlo k předložení nové skutečnosti nebo důkazu v rámci původního řízení. Dosavadní judikatura však uváděla, že soud již v rámci řízení o povolení obnovy hodnotil právě relevanci takových „nových poznatků“.

V nyní posuzované věci došlo k zamítnutí návrhu na obnovu řízení stěžovatele obecnými soudy. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu vraždy svého tchána. Z provedeného dokazování byl obecnými soudy dovozen motiv vraždy, který měl spočívat v dlouhodobých neshodách v důsledku údajného slovního napadání manželky stěžovatele ze strany tchána. Stěžovatel se domáhal obnovy trestního řízení návrhem na výslech své manželky (která byla vyslechnuta již v původním řízení), která měla obhájci stěžovatele po právní moci odsuzujícího rozsudku uvést novou skutečnost, a to konkrétně, že byla tchánem stěžovatele napadána nejen slovně, ale i fyzicky, k čemuž připojil návrh na změnu právní kvalifikace svého činu na trestný čin zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku.⁴

Plénum Ústavního soudu ČR dospělo k závěru, že zamítavým rozhodnutím obecných soudů v dané věci nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k institutu obnovy trestního řízení uvedl následující sjednocující právní názor. Při povolování obnovy řízení musí být již v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení brán zřetel zejména na skutečnost, že

• se musí jednat o skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé (vyšly najevo až dodatečně, nikoli pouhá okolnost, že nebyly zjištěny v předchozím trestním řízení),

• je na místě velmi pečlivě zjišťovat relevanci těchto skutečností a důkazů pro pravomocně skončené trestní řízení,

• skutečnosti nebo důkazy mohly být předloženy v původním řízení bez zjevných potíží (na rozdíl od případu použití nové vědecké metody apod.) a

• „nové“ skutečnosti nebo důkazy musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (resp. plně odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by skutečně mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí.

Shrneme-li výše popsané, obecné soudy jsou v rámci řízení o povolení obnovy trestního řízení povinny hodnotit relevanci a věrohodnost „nových“ skutečností a důkazů, když tento proces by měl tzv. vytřídit případy, kdy návrh na obnovu řízení je podán zjevně účelově, resp. nelze obnovit trestní řízení na základě jakéhokoli „nového“ důkazu. Vztaženo na posuzovaný případ, svědkyně byla již dvakrát vyslechnuta v rámci původního řízení. Ústavní soud ČR sice nepřehodnocoval dokazování v původním řízení (což mu ani nepřísluší), nicméně je zřejmé, že návrh na obnovu řízení v dané věci se opíral o „nový“ důkaz, který by nemohl změnit skutkovou situaci, ani právní kvalifikaci, pokud bylo prokázáno, že mezi ataky poškozeného na svědkyni a usmrcením poškozeného stěžovatelem byl značný časový odstup a kvalifikace trestného jednání jako trestného činu zabití nepřipadá v úvahu.

Závěrem uvádíme právní větu Stanoviska, která představuje významné výkladové vodítko pro budoucí rozhodování o návrzích na povolení obnovy v trestním řízení ,a která zní následovně: „Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li za „skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé“ podle ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení.“⁵

autor: Mgr. Tomáš Kadlec