Zákaz zveřejnění informací versus zpřístupnění textu usnesení o zahájení trestního stíhání veřejnosti v kontextu maření trestního řízení

Nálezem Ústavního soudu (dále jen ÚS) ze dne 14. 03. 2018, sp. zn. I. ÚS 2155/16, ÚS vyhověl ústavní stížnosti vydavatelství Mladá fronta a.s. a zrušil rozhodnutí Policie České republiky a usnesení Vrchního soudu, který toto rozhodnutí PČR potvrdil, o uložení pořádkové pokuty za zveřejnění článku na internetovém portálu euro.e15.cz „Policie viní Sisáka ze zvýhodnění věřitele i ovlivňování soudu“, k němuž bylo přiloženo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. ÚS se tak svým specifickým způsobem vyjádřil k otázce poskytování informací o trestním řízení v průběhu přípravného řízení veřejnosti dle ust. § 8a odst. 1 druhá věta tr. řádu a zákazu zveřejnění informací dle ust. § 8b odst. 1 tr. řádu, a to vše ve vztahu k adresátům těchto norem.

Vydavatelství Mladá fronta a.s., jakožto provozovatelka internetového serveru euro.e15.cz, byla PČR vyzvána k odstranění textu usnesení o zahájení trestního stíhání z předmětných webových stránek. Této výzvě společnost Mladá fronta a.s. nevyhověla, za což jí PČR uložila pořádkovou pokutu ve výši 50.000,- Kč. Stížnost Mladé fronty proti usnesení o uložení pořádkové pokuty následně potvrdil Vrchní soud v Praze. Mladá fronta se nakonec rozhodla proti výše uvedenému bránit ústavní stížností.

Ustanovení § 8b odst. 1 tr. řádu stanoví, že osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé tr. řádu, pro účely trestního řízení nebo k výkonu práva nebo plnění povinností stanovených  zvláštním  právním  předpisem, je  nesmějí  nikomu  dále poskytnout, pokud jejich poskytnutí není nutné k uvedeným účelům. O tom musí být tyto osoby poučeny.

ÚS celou situaci pak přezkoumával ze dvou pohledů, a to z pohledu vymezení adresátů citovaných norem trestního řádu a dále z pohledu obsahu odůvodnění výzvy PČR.

1) Pokud tak společnost Mladá fronta ve své ústavní stížnosti namítla, že není adresátem výše citované právní normy, ÚS jí v tomto dal plně za pravdu. Mladé frontě žádný orgán činný v trestním řízení text usnesení o zahájení trestního stíhání v prvé řadě vůbec (tedy přinejmenším zákonem předvídaným způsobem) neposkytl, o čemž ostatně mezi účastníky řízení panovala shoda. Okruh osob uvedený ve výše citovaném ustanovení § 8b odst. 1 tr. řádu je  jednoznačně  vymezen  a  nelze  jej  výkladem dále  rozšířit  i  na  osoby, kterým orgány činné v trestním řízení žádné informace samy neposkytly,  ale  které je získaly  jiným  způsobem, např.  zprostředkovaně  právě  od  osob,  na  které  povinnost uvedená v § 8b odst. 1 tr. řádu dopadá. ÚS v této souvislosti uvedl příklad, že si lze představit i únik informací přímo od orgánů činných v trestním řízení, resp. jejich jednotlivých pracovníků atd. Zákon (nejen trestní řád) tak obecně zákaz zveřejnění informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění dle § 8a odst. 1 tr. řádu třetími osobami,  jež  k příslušnému trestnímu řízení nevážou žádná práva či povinnosti, nestanoví.

Výše uvedený závěr ÚS o neaplikaci předmětné právní normy na Mladou frontu samozřejmě bez dalšího nevylučuje, že Mladá fronta mohla zveřejněním textu usnesení o zahájení trestního stíhání porušit jiný zákaz či povinnost stanovenou zákonem. V této souvislosti by se tak mohlo uvažovat o porušení některého z ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů či o případné soukromoprávní odpovědnosti, kdy zveřejnění obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání může mít dopad i do oblasti osobnostních práv apod.

2) Nad výše uvedené ÚS dále konstatoval, že výzva PČR nebyla řádně odůvodněna. Pokud totiž policejní orgán koncipoval její odůvodnění toliko potud, že Mladá fronta se publikací usnesení o zahájení trestního stíhání „může dopouštět protiprávní činnosti, zejména pak může mařit probíhající trestní řízení“, nejenže dle ÚS policejní orgán nespecifikoval, jaké protiprávní jednání klade Mladé frontě za vinu, ale své úvahy zde navíc posunul do hypotetické roviny (ve smyslu „může, ale také nemusí se dopouštět, resp. mařit“). ÚS si při tomto byl zároveň vědom nemožnosti policejního orgánu právě s odkazem na ust. § 8a tr. řádu uvést podrobné důvody, nicméně se policejní orgán nemůže kuse omezit na prosté konstatování své domněnky, nemluvě o její formulaci v podmiňovacím způsobu.

V obou rozebraných ohledech se tedy výzva policejního orgánu ocitla v rozporu s trestním řádem, a tím i ústavními požadavky vyvěrajícími z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v rozporu se zásadami uvedenými v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, potažmo v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. Z toho důvodu se současně nemohla stát zákonným podkladem pro uložení pořádkové pokuty, kterou tak stíhal stejný nedostatek.

Na závěr tak lze uvést, že i přes nepochybnost o tom, že zpřístupněním textu usnesení o zahájení trestního stíhání či jiných informací z přípravného řízení dalším osobám, tím spíše široké veřejnosti, může dojít k maření trestního řízení, jak ostatně na závěr rozebíraného nálezu ÚS konstatoval, nelze automaticky hovořit o ohrožení či zmaření celého trestního řízení. Obavy o citované však mohou být opodstatněné.

autor: Mgr. Jan Mučka