Ústavní soud potvrdil, že i v rámci exekučního řízení lze zhojit eventuální vady řízení nalézacího

Oprávněná společnost postoupila obě své pohledávky za nezletilou stěžovatelkou společnosti SONSTAV s.r.o., která podala dvě samostatné žaloby, každou pro jistinu ve výši 1.006 Kč. V návaznosti na oba tyto návrhy vydal okresní soud dva samostatné platební rozkazy, které byly doručeny matce tehdy nezletilé stěžovatelky. Matka však pokutu za svou dceru nezaplatila, ani jí neoznámila, že se proti ní vede předmětné soudní řízení. Z původně relativně nízké pokuty se tak za stálé nevědomosti nezletilé dlužnice stal dluh ve výši několika desítek tisíc korun.

Poté, co stěžovatelka nabyla zletilosti a nastoupila do svého prvního zaměstnání, zjistila, že byly na její mzdu uvaleny exekuce ve výši přesahující 40.000 Kč. Její návrh na zastavení exekučního řízení však soud I. stupně zamítl. K zamítavému usnesení se, po stěžovatelkou podaném odvolání, připojil též soud druhého stupně, který konstatoval, že v posuzované věci nedošlo k žádnému flagrantnímu porušení zákona a zdůraznil, že exekuční řízení má sloužit primárně k výkonu exekuce, nikoliv k suplování řízení, v němž by byly řešeny eventuální vady nalézacího řízení.

Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud, kdy se domáhala ochrany svého práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 12 Listiny a dále práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst.  1 Listiny.

Druhý senát Ústavního soudu dal stěžovatelce za pravdu, přičemž opětovně apeloval na obecné soudy, nechť v rámci svého rozhodování dbají na zájem nezletilých dětí, které by neměly vstupovat do dospělosti se závazky, které by pro ně mohly mít „rdousící efekt“.

Mylný názor obou obecných soudů o nemožnosti zhojit vady nalézacího řízení v rámci exekučního řízení rozptýlil Ústavní soud odkazem na svou předešlou judikaturu, v níž se opakovaně zabýval ústavně konformním výkladem ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., podle něhož „Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.“ Záměrně je dle výkladu Ústavního soudu tento důvod formulován všeobecně, pročež  jeho prostřednictvím je možno zastavit výkon rozhodnutí též v jiných závažných, byť zákonem výslovně neuvedených, případech, které pro jejich rozmanitost není možno předjímat. Z ustálené judikatury proto plyne, že obecným soudům v exekučním řízení přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a pro případ jejich zjištění jsou tyto povinny výkon rozhodnutí zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.

Nad rámec již zmíněného pochybení obou obecných soudů shledal Ústavní soud v případu stěžovatelky též zmatečnostní vadu spočívající v nedostatečném právním zastoupení tehdy nezletilé stěžovatelky v nalézacím řízení. Zákonný zástupce stěžovatelky totiž nebyl na platebním rozkazu uveden, ačkoliv stěžovatelka nedisponovala v předmětném řízení procesní způsobilostí. V této souvislosti Ústavní soud upozornil na nesprávný postup soudních exekutorů v případě vymáhání dluhů nezletilých osob, kdy soudní exekutor začne vymáhat dlužnou částku až v okamžiku dovršení zletilosti této osoby, jako tomu bylo v případě stěžovatelky. Nečinností soudního exekutora totiž významně narůstá příslušenství pohledávky.

V neposlední řadě vytkl Ústavní soud soudu I. stupně, že nespojil oba návrhy oprávněné společnosti na vydání platebního rozkazu proti téže stěžovatelce do jednoho společného řízení. Tento postup je třeba dovozovat ze zásady ekonomie řízení, jakož i z hlediska proporcionality zásahu do vlastnického práva povinné osoby, z něhož vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být způsobena větší než jen nezbytná újma.

Ústavní soud proto napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a vytvořil tak prostor pro opětovné posouzení návrhu stěžovatelky na zastavení její exekuce okresním soudem.