Ústavní soud poskytl vodítko ve věci uložení trestu za pomluvu

Ústavní soud ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 1459/22 ze dne 9. ledna 2024, vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozhodnutí krajského soudu, kterým byla stěžovatelka (řidička) uznána vinnou za přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Řidičce byl za přečin pomluvy uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Ústavní soud rovněž zrušil i navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

V návaznosti na výše uvedené se budou muset trestní soudy opětovně zabývat trestním stíháním řidičky, která si stěžovala na povýšené, arogantní a nevhodné chování zasahující policistky u drobné dopravní nehody. Řidička své znepokojení a podezření z užívání návykových látek dotyčnou policistkou předložila ve formě psaných stížností nadřízeným policejním orgánům. V rámci prověření zmiňovaných stížností se žádná z tvrzených skutečností neprokázala, tj. bylo zřejmé, že si výše uvedené chování policistky řidička vymyslela. Policistka měla za to, že tato lživá obvinění jsou způsobilá ji ohrozit na vážnosti, popř. ji poškodit v zaměstnání, a proto podala na řidičku trestní oznámení.

Ústavní soud nicméně dal za pravdu stěžovatelce, když potvrdil, že tyto stížnosti (v počtu tří) byly adresovány primárně nadřízeným orgánům policistky, tj. měly omezený dopad, tudíž nemohlo popsaným jednáním dojít k zasažení do vážnosti (dobré pověsti) a cti policistky. Stěžovatelka v rámci své obrany rovněž poukázala na to, že policisté jsou, coby úřední osoby, kritice veřejnosti podstatně více vystaveni, což je zcela přirozené, a není důvod takovou kritiku potírat prostředky trestního práva.

Ústavní soud se ztotožnil s argumentací řidičky a doplnil, že jejím cílem byla toliko snaha dosáhnout prošetření jednání konkrétní policistky, nejednalo se tudíž o sdělení, resp. kritiku veřejnou, ale o využití mechanismu, který má vést ke kontrole činnosti státu.

Závěrem Ústavní soud poukázal i na to, že obecné soudy musí s ohledem na interpretační význam zásady subsidiarity trestní represe přihlédnout i k tomu, zda míra popsaného jednání řidičky byla natolik značná svou intenzitou, že již vyžaduje trestněprávní postih, či zda postačuje uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu.

Domníváme se, že tento nález Ústavního soudu přispěje ke stanovení kritérií pro posouzení určitého jednání z pohledu trestního práva trestně právního postihu a hranic mezi tím, kdy soukromoprávní postih již nepostačí a kdy je tedy na místě, s ohledem na zásadu trestní represe, přistoupit k trestněprávnímu postihu. Podle názoru Ústavního soudu by měl trestněprávní postih dopad pouze na případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce).