Uspokojení pohledávky nezaopatřeného dítěte na výživném z majetku třetí osoby

Velice zajímavý případ se dostal až před Ústavní soud, který zkonstatoval, že postupem nižších soudů (za současné vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu), bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rodinný život a na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 20. března 2024, sp. zn. III. ÚS 1200/23, zabýval posouzením, zda a v jakém rozsahu může uspokojit zletilé, ale dosud nezaopatřené dítě (jakožto věřitel) svou pohledávku na výživném z majetku třetí osoby (v tomto případě babičky nezletilé), na kterou převedl otec zletilé jediný svůj exekučně postižitelný majetek. Matka tehdy ještě nezletilé stěžovatelky se u soudu domáhala rozhodnutí, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, uzavřená mezi otcem stěžovatelky a vedlejší účastnicí (babičkou nezletilé), je vůči stěžovatelce právně neúčinná. Obvodní soudu pro Prahu 3 svým rozhodnutím ze dne 23. května 2019, č. j. 11 C 123/2012-318 podané odpůrčí žalobě v režimu § 42a zákona občanského zákoníku z roku 1964 vyhověl.  

S ohledem na rozsudek vyhovující odpůrčí žalobě byla stěžovatelka oprávněna požadovat uspokojení své pohledávky přímo z toho, co ušlo odporovatelným právním úkonem z majetku otce jako dlužníka. Proti tomu se aktivně bránila vedlejší účastnice (babička stěžovatelky), která se domáhala částečného zastavení exekuce, a to s odvoláním na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že předmětem exekučního řízení mohou být pouze pohledávky vzniklé stěžovatelce za jejím otcem do právní moci rozsudku nalézacího soudu.

Obvodní soud návrh vedlejší účastnice na částečné zastavení exekuce zamítl, byť se jednalo o rozhodnutí učiněné v rozporou s ustálenou judikaturou. Dřívější závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2011 se rozhodl neaplikovat a své závěry, odůvodnil tak, že se jedná o zcela specifický a ojedinělý případ, kdy musí převážit zájmy věřitele, tj. nezaopatřeného dítěte nad poskytnutím zvýšené ochrany majetku rodiče, který neplní své zákonné povinnosti. Ve svém rozhodnutí tedy dospěl k závěru, že v případech týkajících se vyživovací povinnosti je nezbytné aplikovat při výkladu základní zásady, tj. zásadu ochrany slabší smluvní strany, zásadu ochrany dobrých mravů a zákazu zneužití práva. Navzdory předmětnému odůvodnění se s těmi závěry se nesmířila vedlejší účastnice, která podala proti rozhodnutí exekučního soudu odvolání. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil a rozhodnutí potvrdil. Závěrem se vyjádřil i k námitce vedlejší účastnice, že obvodní soud zcela ignoroval rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2011, a uvedl, že by přiklonění se k tomuto výkladu znamenalo rezignaci na ochranu osob odkázaných na výživu před úmyslně zkracujícím jednáním povinných a že je nezbytné, aby výklad naopak sledoval specifickou povahu výživného.

S tímto závěrem se však vedlejší účastnice neztotožnila, a proto podala dovolání. Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a usnesení obvodního soudu i Městského soudu v Praze coby odvolacího soudu zrušil. Obvodní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu následně exekuci částečně zastavil.

Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka, která byť neuspěla se svým dovoláním, podala ústavní stížnost. Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a případ vrátil před Nejvyšší soud s upozorněním, že nelze pouze formalisticky odkazovat na dříve vyslovené právní závěry, pokud účastník řízení přináší novou argumentaci, která zpochybňuje dříve vyřčený právní závěr. Ústavní soud shrnul, že je nezbytné se s těmito námitkami (argumenty) věcně (alespoň stručně) vypořádat, jakož i se specifiky projednávané věci.