Škodí vám článek na internetu? Kdy a jak lze požadovat satisfakci?

Zcela nezbytnou součástí takových soudních sporů je vlastní poměřování dvou základních práv, které v tomto případě stojí v kolizi, a to na jedné straně práva na svobodu projevu a na druhé straně práva na ochranu osobnosti. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19.11.2024, sp. zn. ÚS 1335/24 srozumitelně vylíčil, jaké jsou předpoklady úspěšnosti takové žaloby a zejména jakým způsobem je nutné zkoumat naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi zveřejněním internetového článku a újmou žalobce.

Skutkové okolnosti případu

Stěžovatel je vydatelem internetového deníku Britské listy, jehož šéfredaktor žije ve Skotsku. Vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem, tedy původním žalobcem, je lékař, který v předmětné době působil v anglické nemocnici (dále jen „žalobce“). Žalobce opakovaně publikoval své politické názory na internetových blozích, jako např. Idnes.cz, Lidovky.cz či v rozhovorech pro Parlamentní listy atd. V těchto výstupech žalobce opakovaně upozorňoval na nebezpečí islamizace a ztráty původních kulturních hodnot a tradic, zejména ve Velké Británii. Žalobce se také vyjadřoval k chování muslimských občanů ve Velké Británii či praktikám muslimských lékařů (čtení koránu během operace, opuštění operace z důvodu modlitby, odmítání nasazení šátku při vstupu na operační sál atd.).

Šéfredaktor deníku Britské listy na toto jednání upozornil ředitele nemocnice, ve které žalobce pracoval a ředitele informoval o veřejných projevech žalobce, které považoval za islamofobní, zároveň šéfredaktor řediteli nemocnice zaslal přeložené výstupy žalobce. Následující den byl žalobce dočasně suspendován z výkonu své lékařské praxe a později došlo k ukončení pracovního poměru žalobce dohodou. O tři měsíce později stěžovatel na svých internetových stránkách zveřejnil článek nazvaný „Spisovatelka I. P.: Děkuji vám, že se vám podařilo umlčet rasistu R.“, jehož obsahem je podrobné informování o podnětu, který šéfredaktor podal řediteli dotčené nemocnice a opatření, která nemocnice učinila.

Žalobce na to reagoval žalobou, kterou se domáhal odstranění článku stěžovatele zveřejněného v deníku Britské listy a uhrazení nemajetkové újmy ve výši 600.000 Kč. Žalobce tvrdil, že hned následující pondělí po zaslání podnětu řediteli nemocnice byla dočasně pozastavena jeho lékařská praxe, bylo mu zakázáno o problému hovořit a bez zvláštního povolení nesměl vstupovat do nemocnice.  Rovněž se obával  o svou bezpečnost, neboť tvrdil, že šéfredaktor Britských listů poslal podnět také do místních britských novin, což vyvolalo natolik negativní společenské reakcíe, že se žalobce musel se svou rodinou přestěhovat zpět do ČR., nehledě na to, že celá věc byla pro jeho rodinu stresující a dopadala i na jejich zdravotní stav. Žalobce dále uvedl, že podnět šéfredaktora Britských listů jemu i jeho rodině změnil celý život a „vše“ bylo způsobeno tímto podnětem a publikací článku v Britských listech.

Dehonestace není kritika, rozhodly soudy

Obecné soudy daly za pravdu žalobci a nařídily odstranění článku z webových stránek Britských listů. Zároveň žalobci přiznaly náhradu nemajetkové újmy ve výši 400.000 Kč. Prvoinstanční soud uvedl, že přestože se žalobce dobrovolně zapojil do veřejného života, nepřesně přeložený a účelově upravený článek včetně subjektivního komentáře nelze považovat za férovou kritiku, kterou by byl povinen strpět. Podle soudu prvního stupně šlo jednoznačně o zákeřnou dehonestaci vedlejšího účastníka a újma na jeho cti, pověsti a jméně byla jednoznačně v příčinné souvislosti s publikovaným článkem. S tímto právním názorem se ztotožnil odvolací soud i Nejvyšší soud, který dodal, že to byl stěžovatel, který svou kritiku názorů žalobce vědomě zkreslil, čímž jeho kritika ztratila na věcnosti a opodstatněnosti. Proti rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel Ústavní stížnost.

Posouzení věci Ústavním soudem

Ústavní soud správně úvodem uvedl, že v předmětné věci se jedná o hodnocení konfliktu mezi zaručenou svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti, které bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu. Přesto Ústavní soud zdůraznil, že zde jsou určité obecné principy a hodnotící kritéria, které je třeba zohlednit. Klíčovým principem a podmínkou pro úspěšnost žaloby na ochranu osobnosti je zejména zohlednění skutečnosti, že ne každé jednání je způsobilé zasáhnout do práva na ochranu osobnosti - musí se jednat o konání, které s takovým zásahem bezprostředně souvisí a přímo vyvolá důsledky představující tvrzenou újmu. Nepřípustný zásah do práva na ochranu osobnosti bude dán, pokud:

1.  mezi ním a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a
2. přesáhl-li zásah určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Z toho zcela jasně vyplývá, že prokázání příčinné souvislosti předchází hodnocení a zohlednění ostatních skutečností, zejména povahy zveřejněného článku či hodnocení míry intenzity zásahu tohoto článku do práva na ochranu osobnosti.

Pokud se tak obecné soudy primárně zabývaly povahou článku, zejména jeho pravdivostí, úmyslem stěžovatele, zkreslením původních vyjádření žalobce, mírou závažnosti újmy, která žalobci vznikla a z těchto zjištění dovozovaly příčinnou souvislost tak postupovaly nesprávně. Obecné soudy nikterak nerozlišovaly, které z následků nastaly z důvodu podnětu šéfredaktora Britských listů a které skutečně mohly nastat z důvodu zveřejnění předmětného článku, který o podání podnětu pouze informoval. Obecné soudy jsou tak povinny vyhodnotit, v čem následky tvrzené žalobcem konkrétně spočívají ve vztahu k předmětnému článku.

Opomenutí významných skutečností 

Naopak obecné soudy opomněly významné skutečnosti, které pro posouzení příčinné souvislosti měly zásadní význam, např. že tvrzené následky se odvíjely již od podnětu šéfredaktora Britských listů, který předcházel zveřejnění článku. Dále si obecné soudy nepoložily otázku, zda-li článek zveřejněný v českém jazyce v českém internetovém deníku mohl mít skutečný dopad na postavení žalobce ve Velké Británii. Nebyla také zohledněna skutečnost, že po návratu žalobce do ČR nebyla jeho lékařská kariéra nikterak ovlivněna, ba dokonce byl žalobce nominován na osobnost roku ve svém oboru. Konečně obecné soudy zcela ignorovaly, že předmětný článek měl zprostředkující povahu a pouze informoval o podaném podnětu.

Z toho jasně vyplývá, že se obecné soudy musí vždy důsledně zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi předmětným článkem a tvrzeným zásahem do osobnostní sféry a existence této příčinné souvislosti musí být náležitě prokázána. Není možné dovodit existenci příčinné souvislosti  na základě úvah, které s ní přímo nesouvisí (úmysl předmětného článku, poskytnutí informací dalším médiím či zkreslení původního rozhovoru).

Z důvodu pochybení obecných soudů Ústavní soud všechny rozhodnutí zrušil a apeloval na obecné soudy, aby se v rámci nového projednání věci důsledně zaměřily na prokázání existence příčinné souvislosti a závěr o její ne/existenci řádně odůvodnily.

Závěr

Ze shora uvedeného vyplývá, že Ústavní soud klade vysoké nároky na posuzování žalob na ochranu osobnosti a vyhodnocování kolize práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. Primární otázkou, kterou se musí obecné soudy v těchto typech řízení zabývat přednostně, nespočívá v povaze tvrzeného zásahu (tedy zda-li je článek pravdivý, zkreslený, jaký byl úmysl autora atd.), ale v tom, zda je tvrzený zásah sám o sobě vůbec bezprostředně způsobilý přivodit tvrzené následky.

Od posouzení této otázky se teprve mohou odvíjet všechny další právní úvahy, hodnocení a závěry ve vztahu k posuzování střetu uvedených základních práv, včetně otázky přičitatelnosti důsledků autorovi článku. Nebude tak již nadále možné, aby obecné soudy rozhodovaly ve prospěch žalobců pouze na podkladě toho, že předmětný článek je zkreslený, nepravdivý, nepředstavuje skutečnou kritiku atd. Stěžejní vždy bude určit, zda-li vůbec mohlo zveřejnění konkrétního článku způsobit žalobci tvrzenou újmu.