Odkazování poškozeného na občanskoprávní řízení: aneb pohled Ústavního soudu na adhezní řízení

Adhezní řízení v praxi

Nezřídka se ovšem stává, že trestní soudy právě s odkazem na absenci dostatečného množství potřebných podkladů odkážou poškozeného s jeho nárokem na řízení civilní, aniž by zvážily, zda na základě doposud nashromážděných podkladů nemohou rozhodnout alespoň o části nároku poškozeného. Tento postup by však neměl být pravidlem a soudy by měly nejen důsledně posoudit všechna relevantní kritéria, ale také konečné rozhodnutí logicky odůvodnit.

K nadužívání shora popsaného postupu spočívajícího v odkazování poškozených do občanskoprávního řízení, jakož i k potřebě ochrany základních práv poškozených osob, se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 855/24, ze dne 24. 7. 2024.

Kauza zranitelné oběti

Poškozenou zranitelnou obětí byla v projednávané věci nezletilá, dnes již dvanáctiletá stěžovatelka, na níž se tehdejší partner její matky dopustil zločinu pohlavního zneužití a přečinu ohrožování výchovy dítěte. Soud prvého i druhého stupně odkázaly poškozenou s  uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že stěžovatelka nepředložila listinné důkazy ohledně míry narušení svého psychického a sexuálního vývoje, přičemž nebylo v možnostech okresního soudu provádět v této oblasti další dokazování vzhledem k obavám z dalších výslechů či vyšetřování, při kterých by si stěžovatelka musela znovu vybavovat jednání, kterého se na ni otčím dopouštěl.

S tímto názorem obecných soudů se stěžovatelka neztotožnila, když v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí porušila její právo na nedotknutelnost osoby a soukromí ve smyslu čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS. Stěžovatelka argumentovala tím, že duševní útrapy, které jí pachatel způsobil, není třeba prokazovat lékařskými zprávami, neboť k jejich prokázání je způsobilá již samotná trestná činnost. Náhrada nemajetkové újmy by dle stěžovatelky neměla být přiznávána pouze v návaznosti na duševní onemocnění, jež je třeba prokázat lékařskými zprávami.

Sekundární viktimizace a práva obětí 

Ústavní soud v samotném úvodu svého posouzení této věci uvedl, že „vznikne-li jednotlivci v důsledku zásahu do sféry chráněné čl. 7 odst.1 Listiny újma, promítá se ochrana základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí do nároku na náhradu této újmy.“[1] Zdůraznil smysl a podstatu adhezního řízení, které bylo trestním soudům svěřeno proto, aby poškození mohli dosáhnout uspokojení svých nároků přímo v rámci trestního řízení a nemuseli podstupovat občanskoprávní řízení.

Současně byl zmíněn argument tzv. sekundární viktimizace, kdy má rozhodnutí v rámci adhezního řízení chránit poškozené před opakovaným a mnohdy traumatizujícím setkáním s pachatelem před civilním soudem, v němž by ve značně ztíženém procesním postavení musela oběť trestného činu opakovaně  prokazovat veškeré nepříjemné zážitky a vnik její újmy znovu (podrobněji se tématu sekundární viktimizace věnoval náš článek dostupný zde. Trestní soud by měl proto v každé věci, v níž zvažuje odkázat poškozeného do civilního řízení, pečlivě posoudit, do jaké míry bude v rámci tohoto řízení naplněn účel ochrany oběti trestného činu. Za situace, kdy by docházelo k nadužívání odkazování poškozených s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v rámci trestních řízení postrádal smyslu. Ústavní soud odkázal na svůj předešlý nález, podle něhož je z ústavněprávního hlediska „neakceptovatelné, pokud trestní soudy odkáží poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení.“[2] Stěžejní pro posouzení konkrétní věci je skutečnost, že nemateriální újma způsobená trestnou činností nemusí nabývat pouze podoby újmy na zdraví. Rozdíl je v tom, že v případě psychické újmy na zdraví by bylo skutečně nutné pro přiznání náhrady, trvat na předložení lékařských zpráv. Naproti tomu je však závěr o duševních útrapách možné učinit i na základě jiných okolností, mezi které lze zařadit již pouhou výpověď poškozeného. Nutno podotknout, že i za situace, že by zásah do práv nedosáhnul intenzity duševních útrap, lze poškozené osobě přiznat právo na náhradu újmy na jejích přirozených právech ve smyslu ustanovení § 2956 občanského zákoníku.

Adhezní řízení má chránit práva obětí 

Závěrem Ústavní soud upozornil na skutečnost, že nezletilým dětem nelze přiznávat nižší náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že nejsou pro svůj věk schopny zcela pochopit zásah do svých práv. Tak totiž v daném případě obecné soudy učinily, když vycházely z hodnocení duševního stavu poškozené její matkou, která konstatovala, že dcera je v pořádku, nemá žádné problémy a o prožitých událostech nechce mluvit, když jim ještě nerozumí. Dle Ústavního soudu to však nevylučuje závěr o negativních dopadech trestné činnosti pachatele na život stěžovatelky, a to nejen současný, ale i ten budoucí.

Odkazování poškozených na občanskoprávní řízení v případech, kdy trestní soudy mohou samy rozhodnout o náhradě újmy, by mělo být výjimkou, nikoli pravidlem. Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu pečlivě a smysluplně odůvodnil, že takové odkázání musí být podrobně zváženo a nesmí být v rozporu se základními právy poškozeného.

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/22, ze dne 26. června 2023.

[2] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 855/24, ze dne 24. července 2024.