(Ne)omezení svéprávnosti u fakticky nesvéprávných

„Nový“ občanský zákoník citelně pozměnil právní úpravu omezování svéprávnosti osob, které nejsou schopny právně jednat v důsledku nikoliv přechodné duševní poruchy. Jednak již nelze takovou osobu zcela zbavit svéprávnosti, jednak bylo přikázáno přezkoumat a rozhodnout o svéprávnosti všech osob, jimž byla dle dřívější úpravy svéprávnost omezena či zbavena.

Při přezkumech svéprávnosti osob neschopných právně jednat se v praxi začaly prosazovat dva právní názory na výklad příslušných norem. Jeden právní názor považuje pro rozhodnutí o omezení svéprávnosti za rozhodující míru schopnosti posuzované osoby právně jednat. Tento právní názor zastávají též právníci naší advokátní kanceláře. Druhý názor klade důraz na existenci hrozící újmy dle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku.

Z praxe naší advokátní kanceláře je nám známo, že se k druhému z výše předestřených právních názorů přiklonilo nemálo soudců okresních soudů. V důsledku aplikace takového výkladu právní úpravy tak dochází k situacím, kdy se formálně plně svéprávnou stává osoba dříve zcela zbavená svéprávnosti, a to navzdory tomu, že bylo znaleckým posudkem prokázáno, že tato osoba není schopna v žádném rozsahu právně jednat (často ve spojení i s tím, že není schopna ani projevit své přání). Rozhodnutí v takových případech vypadá tak, že je bez náhrady zrušeno původní rozhodnutí o zbavení svéprávnosti osoby a řízení o svéprávnosti bylo zastaveno. Taková rozhodnutí bývají odůvodněna tím, že osoba není vůbec schopna projevu vůle, a tedy právního jednání, a nehrozí jí tak žádná reálná újma. Často bývá tento závěr podpůrně odůvodněn tím, že je taková osoba v chráněném prostředí sociálního zařízení, kde nepřichází do kontaktu s cizími osobami a hrozba, že by se stala se obětí jakéhokoliv manipulativního jednání, je tak pouze hypotetická. Setkali jsme se dokonce s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by posuzované osobě hrozila – reálná – závažná újma na jejích právech, v minulosti se nestalo, že by sama sebe zavázala k nějakému nevýhodnému plnění, a proto soud vrátil posuzované osobě svéprávnost.

Překvapivě jen v některých případech jsou taková rozhodnutí doplněna výrokem o ustanovení samostatného hmotněprávního opatrovníka takové osobě, a to dle ustanovení § 465 odst. 1 věty druhé a ustanovení § 469 občanského zákoníku.[1] Okresními soudy je k tomuto institutu přistupováno jako k mírnějšímu a méně omezujícímu opatření, která mají mít dle dikce ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku přednost před omezením svéprávnosti. Naší kanceláři jsou nicméně známy i případy[2], kdy nedošlo ani k ustanovení opatrovníka ani k rozhodnutí o některém jiném mírnějším opatření.

K nastíněnému právnímu problému se již okrajově při rozhodování jiné právní otázky vyjádřil Ústavní soud, který ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16, kde se zabýval obdobným případem, uvedl, že: „Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, resp. že nemá reálné příležitosti činit právní jednání. Na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.“[3]

V tomtéž nálezu se pak okrajově vyjádřil i k praxi ustanovení opatrovníka formálně plně svéprávné osoby, když konstatoval, že: „Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z.“[4] Jednak je dle názoru Ústavního soudu takové ustanovení určeno primárně k ochraně osob omezených na svéprávnosti, jednak je takový postup, zejména v případě osoby pobývající v ústavní péči, zneužitelný, když by ve svém důsledku umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, kdy ustanovením hmotněprávního opatrovníka lze fakticky i zcela zdravého člověka omezit na svéprávnosti.

Osobně považuji ustanovení opatrovníka dle ust. § 465 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku za postup rozporný se současnou právní úpravou. Je-li opatrovník jmenován z důvodu, že osobě její zdravotní stav působí obtíže při správě jmění či hájení práv, pak je nutno dále postupovat dle ustanovení § 469 občanského zákoníku, který pro právě takový případ blíže upravuje, že je návrh na jmenování a odvolání takového opatrovníka podává sama posuzovaná osoba a že opatrovník jedná společně s opatrovancem v souladu s vůlí opatrovance. Je třeba mít však na paměti, že v rozebíraných případech je opatrovanec stižen tak vážnou duševní poruchou, že není schopen vůbec žádného projevu vůle, často není schopen ani formulovat svá přání na bázi základních životních potřeb.

Řešením však nemůže být ani ponechání (formálně) plné svéprávnosti bez ustanovení opatrovníka. V takovém případě totiž není žádná jiná osoba povinna dbát na ochranu práv a zájmů osoby s duševní poruchou natolik vážnou, že není schopna projevit svou vlastní vůli. Žádná osoba nenese odpovědnost za újmu, která může „fakticky nesvéprávné“ osobě vzniknout, ať již uzavřením nějaké smlouvy či opomenutím nějaký úkon učinit, například požádat o vyřízení sociálních dávek apod. Dokonce ani plná moc udělená formálně svéprávnou osobou neschopnou právně jednat jiné osobě za účelem hájení jejích práv a vyřizování nutných žádostí není udělená platně a správní orgány by k ní neměly vůbec přihlížet a žádosti učiněné zástupcem vyřizovat. V neposlední řadě dochází k tomu, že nad výkonem zástupčí funkce, kterou musí logicky u osoby s tak vážnou dušení poruchou plnit jiná osoba, není stanoven soudní dohled, jako je tomu v případech soudem ustanoveného opatrovníka.

Ke shora uvedené právní problematice se čerstvě vyjádřil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,[5] kterému byla daná otázka předložena k posouzení na základě odvolání naší kanceláře. Krajský soud shora rozebíraný výklad zcela odmítl. Krajský soud jednoznačně deklaroval, že rozhodnutí soudu o právních jednáních člověka, který je zcela nesoběstačný a hluboce mentálně retardovaný, by se primárně nemělo zakládat na teoretických právních úvahách, ale mělo by vycházet z běžné logiky života a z praktického dopadu pro takového člověka. Dle názoru soudu je účelem rozhodnutí o svéprávnosti poskytnout člověku pro jeho běžný život účinnou preventivní ochranu, když takový člověk není schopen hrozbu újmy rozpoznat. Takové rozhodnutí pak musí být dle přesvědčení soudu srozumitelné a pochopitelné pro všechny subjekty, které budou s posuzovaným přicházet do kontaktu, a to i laiky – neprávníky. Krajský soud současně odmítl argumentaci, že trvalým umístěním v zařízení sociální péče je posuzovaná osoba dostatečně chráněna. Na tuto okolnost nelze bezvýhradně spoléhat, neboť nelze vyloučit, že může bez vědomí pracovníků zařízení učinit aktivní jednání konkludentním způsobem (kývnutí hlavy). Okolnost, zda má posuzovaná osoba reálnou příležitost činit právní jednání, označit Krajský soud za podružnou a naopak zdůraznil, že podstatnou okolností vždy zůstává, že posuzovaná osoba není schopna právně jednat.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci se v rámci uvedeného rozhodnutí vyjádřil též k možnosti ustanovení hmotněprávního opatrovníka osobě formálně plně svéprávné. K této otázce uvedl, že se nelze omezit jen na objektivní zjištění schopností posuzované osoby, ale třeba vždy při užití mírnějšího opatření hledat zájem konkrétního člověka. S odkazem na výše citovaný nález Ústavního soudu i důvodovou zprávu k ust. § 465 občanského zákoníku pak Krajský soud uvedl, že použití institutu hmotněprávního opatrovníka se jeví jako vhodné v těch případech, kdy není obava, že by vznikla člověku újma jeho aktivním jednáním, ale mohla by mu vzniknout újma tím, že by určitá jednání neučinil. Mírnější opatření je tak dle názoru soudu na místě v situaci, kdy je omezení svéprávnosti nadbytečné v tom smyslu, že by bylo pro posuzovanou osobu příliš „tvrdé“, nikoliv proto, že je posuzovaná osoba nemohoucí. Mírnější opatření jsou založena právě na schopnosti posuzované osoby do jisté míry projevovat svá přání.

Ze shora uvedeného tak jasně plyne, který ze dvou výkladů norem o svéprávnosti osob převažuje a je účelnější pro běžný život. Je zřejmé, že v případech osob s vážnou duševní poruchou, která zcela vylučuje jejich schopnost projevit vůli a právně jednat, je na místě jejich svéprávnost v nejširší možné míře omezit a ustanovit k ochraně jejich zájmů opatrovníka, a nikoliv je ponechat formálně plně svéprávné, ať již je či není současně jmenován opatrovník k ochraně jejich zájmů.

autor: Mgr. Martina Sedlářová

[1] například Okresní soud v Přerově

[2] například rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Uherském Hradišti

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 5.12.2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16

[4] Tamtéž [5] Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27.11.2017, sp. zn. 70 Co 272/2017