Nejvyšší soud rozšířil aplikovatelnost Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví

Nejvyšší soud se zabýval dovoláním žalobkyně, která se vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění, které jí vzniklo v důsledku trestního stíhání a s tím souvisejícím odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně.

Geneze věci

V roce 2011 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu ve formě spolupachatelství, za který byla v roce 2013 uznána vinnou. Soud druhého stupně však rozsudek zrušil a žalobkyni obžaloby zprostil. V příčinné souvislosti s trestním stíháním se v mezidobí u žalobkyně rozvinulo psychické onemocnění, které vedlo k přiznání invalidity I. stupně pro trvalé následky na jejím zdravotním stavu.

Z důvodů uvedených výše žalobkyně podala žalobu na náhradu nemajetkové újmy na zdraví.  Soud prvního stupně při rozhodování o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházel z § 444 odst. 1  zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s vyhláškou 440/2001 Sb., dle které se výše náhrady určila na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku, a to na částku 210 600 Kč.  Odvolací soud takto stanovenou výši odškodnění potvrdil.

Dovolací řízení

Žalobkyně napadla druhostupňové rozhodnutí dovoláním, v němž mj. argumentovala otázkou reálné hodnoty peněz, zásadně odlišné od roku 2001, kdy byla předmětná vyhláška č. 440/2001 Sb. přijata.

Nejvyšší soud ve svém Rozhodnutí akcentoval nutnost aplikace principu plné náhrady újmy a přihlédl rovněž k běhu času. Dovodil, že podmínku pro postup dle § 7 odst. 3 vyhlášky 440/2001 Sb., kdy „Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit,“ je třeba vnímat jako splněnou i v případech, kdy dojde v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, podle níž má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a současné Metodiky. V daném případě byl dle žalobkyně rozdíl ve výši odškodnění více než dvojnásobný.

Dovolací soud proto rozsudek prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, které má být posouzeno dle předchozí právní úpravy, by měly soudy přihlédnout k Metodice a s její pomocí zjistit výši odškodnění a adekvátně tomu následně navýšit náhradu újmy dle § 7 odst. 3 vyhlášky 440/2001 Sb. tak, aby se žalobkyni dostalo ve vztahu k uplatněnému nároku plné satisfakce.

Předmětné Rozhodnutí lze nepochybně považovat za „vodítko“ pro budoucí případy posuzování přiměřenosti výše odškodnění ztížení společenského uplatnění, na které ještě bude dopadat předchozí právní úprava dle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.