Nejnovější rozhodnutí nejvyššího soudu

Nejvyšší soud ČR dne 19.1.2017 pod č.j. 21 Cdo 3613/2015-430 vynesl k problematice přípustnosti souběhu funkce člena statutárního orgánu s pracovněprávním poměrem významný rozsudek, kterým reaguje na rozsáhlé odborné diskuse a polemiky, jež mezi odbornou veřejností podnítil Ústavní soud svým nálezem ze dne 13.9.2016 sp.zn. I.ÚS 190/15. Nejnovějším rozhodnutím Nejvyšší soud podrobně a snad i ústavně konformním způsobem rozvádí důvody a podmínky, za kterých není souběh funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru přípustný.  Zdůrazňuje ustálenou judikaturu soudů, dle které nelze činnost statutárního orgánu vykonávat v pracovním poměru, a to ani tehdy, pokud statutární orgán nebo člen statutárního orgánu není společníkem obchodní společnosti. Výkon funkce statutárního orgánu obchodní korporace není druhem práce dle zákoníku práce. Pracovní smlouva nebo jakákoliv smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích, na jejímž základě má údajný zaměstnanec vykonávat činnost, kterou koná jako její statutární orgán, je neplatná. Nadále je samozřejmě připuštěno, aby statutární orgán (člen statutárního orgánu) vykonával jiné činnosti na základě pracovněprávního vztahu. Nejvyšší soud opět podrobně rozebírá otázku a posuzování překryvu činností pro učinění závěru, zda činnosti, jež jsou obsaženy v působnosti statutárního orgánu jsou totožné s činnostmi dle pracovněprávní smlouvy. V reakci na nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud předkládá podrobné zodpovězení otázky, zda člen statutárního orgánu může svou činnost vykonávat v pracovněprávním vztahu. Na tuto otázku Nejvyšší soud odpovídá záporně, a to hned z několika důvodů, pro které je nemožnost výkonu funkce statutárního orgánu v pracovním poměru dána :

• postavením a působností statutárního orgánu jako hlavního řídícího výkonného a jednatelského orgánu právnické osoby, který není jinému orgánu podřízen.
• povahou právních vztahů vznikajících v pracovním poměru, přičemž pracovněprávními vztahy jsou pouze právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, přičemž, nejsou-li naplněny znaky závislé práce v rozsahu všech Nejvyšším soudem zopakovaných zákonných atributů, nemůže se jednat o pracovně právní vztah.
• postavením statutárního orgánu, které  vylučuje vztah podřízenosti k jinému orgánu.
• skutečností, že smluvní autonomie nezahrnuje možnost výběru právního předpisu a volby jeho působnosti. Nejvyšší soud uvádí, že je vyloučené, aby si jakékoliv subjekty volili a podřizovaly své právní vztahy zákoníku práce dle své libovůle.
• střetem zájmů, který vylučuje možnost, aby statutární orgán, resp. člen statutárního orgánu mohl s danou obchodní korporací platně sjednat pracovněprávní vztah a řádně jej zastupovat. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takovýto úkon stejná fyzická osoba, která je účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.
• věcnou působností zákoníku práce, přičemž Nejvyšší soud uvádí, že úpravu zákoníku práce nelze „nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí“. Zákoník práce zakazuje, aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce, nebo jaké vznikají v intencích § 1 zákoníku práce v souvislosti s výkonem závislé práce.

Nejvyšší soud samozřejmě připouští možnost sjednat v rámci např. smlouvy o výkonu funkce statutárního orgánu podobná oprávnění či podobné výhody, jaké má zaměstnanec v pracovním poměru, není-li to zakázáno zákonem, avšak vylučuje, aby takováto smlouva mohla založit pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce.  Nelze mechanicky a formalisticky pokládat za výraz „autonomního projevu vůle smluvních stran“ celé právní jednání a nemůže tak obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnancem a zaměstnavatelem, když tím jen zastírali to, že si ve skutečnosti smluvně upravili podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu. Ochrana svobodného autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní jednání subjektů soukromého práva. autor: JUDr. Lenka Příkazská