Náhrada škody způsobené omezením maloobchodního prodeje v období pandemie koronaviru

Dle shora citovaného ustanovení krizového zákona platí, že: „Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“

V této konkrétní věci se domáhala obchodní společnost, provozující maloobchod s tabákovými výrobky (dále jen „žalobkyně“), náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 1.139.123 Kč. Žalobkyně brojila proti usnesením vlády ČR, kterými došlo z důvodu šířící se pandemie koronaviru k zavedení zákazu maloobchodního prodeje v provozovnách v neděli po celý den a v pondělí až v sobotu mezi 20:00 až 4:59 hod. Námitky žalobkyně konkrétně směřovaly proti usnesení vlády ze dne 26.10.2020, č. 1103, kterým byl zákaz zaveden a dále proti všem dalším usnesením vlády, kterými bylo výše zmíněné opatření prodlužováno a modifikováno (poslední usnesení vlády je ze dne 26.2.2021, č. 197). Ušlý zisk žalobkyně stanovila tak, že porovnala zisk realizovaný za období předcházející omezení maloobchodního prodeje a zisk realizovaný v období platnosti těchto omezení - dle evidence tržeb žalobkyně zisk poklesl právě o 1.139.123 Kč.

S žádostí o náhradu škody uplatněnou u Ministerstva vnitra žalobkyně neuspěla, a proto se s žalobou obrátila na Obvodní soud pro Prahu 7. Prvoinstanční soud však žalobu zamítl, přičemž své rozhodnutí postavil zejména na dvou stěžejních argumentech:

• konstatoval, že odpovědnost státu za škodu podle ust. § 36 krizového zákona je postavena na principu „zvláštní oběti“ a je tedy nutné rozlišovat mezi individuálním opatřením, co by zásahem do majetkové sféry jednotlivce a plošným omezením zasahujícím do majetkové sféry neurčitého okruhu osob

• a dále uvedl, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu odškodnit plošně veškerou škodu vzniklou v důsledku přijetí krizových opatření, vedlo by to k destabilizaci veřejných rozpočtů a ohrožení základních funkcí státu.

Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání.

S názorem Obvodního soudu pro Prahu 7 se plně ztotožnil odvolací soud a dodal, že žalobkyně de facto namítá, že škoda byla způsobena již samotným přijetím krizových opatření, což ovšem není možné, jelikož tato konkrétní krizová opatření mají povahu obecně závazného právního aktu a stát nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu. Odvolací soud dodal, že je možné nárokovat pouze škodu, která vznikne činností státu při provádění konkrétních krizových opatření. Zcela absurdně odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně dobrovolně krizovým opatřením podrobila a tyto plnila, a tudíž nemá nárok na náhradu škody. Ani s tímto rozhodnutím se žalobkyně nespokojila a podala dovolání.

Nejvyšší soud ve věci zastal zcela opačný názor, když ve svém rozhodnutí nejdříve poukázal na potřebu rozlišování náhrady škody dle obecného zákona č. 82/1998 Sb. a krizového zákona, který je v tomto případě speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu. Zároveň Nejvyšší soud vymezil podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle ust. § 36 krizového zákona, kdy nárok bude dán za splnění předpokladů, jimiž jsou:

1. provedení krizového opatření,
2. vznik škody a
3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody (zároveň si však poškozený nesmí škodu způsobit sám).

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval principem „zvláštní oběti“, tedy otázkou, zdali musí být škoda způsobena opatřením individuální povahy, které míří proti konkrétnímu jednotlivci, přičemž konstatoval, že z dikce krizového zákona takový princip nevyplývá. Dále dovolací soud důsledně zkoumal genezi krizového zákona (a to zejména důvodovou zprávu a rozpravu zákonodárců) a dospěl k totožnému závěru, tedy že úmyslem zákonodárce nebylo omezit náhradu škody pouze na případy, kdy je škoda způsobena opatřením individuální povahy, které zasahuje do majetkové sféry konkrétní osoby. Nejvyšší soud také upozornil, že určité omezení rozsahu adresátů krizového opatření vždy vyplývá z povahy věci, v tomto případě např. mohou být poškozeni pouze podnikatelé provozující maloobchod.

Dovolací soud se také neztotožnil se závěry obecných soudů, že stát obecně neodpovídá za normotvorbu. Na tomto místě je právě důležité striktně rozlišovat mezi režimem odpovědnosti státu za škodu dle obecného zákona č. 82/1998 Sb. a dle krizového zákona. Nejvyšší soud vyložil, že stát obecně neodpovídá za škodu způsobenou normativními akty, jelikož ty ve světle zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat za nesprávný úřední postup, který je stěžejní podmínkou odpovědnosti státu za škodu dle obecného zákona, tato podmínka ovšem v krizovém zákoně není uvedena a proto nic nebrání tomu, aby stát odpovídal za škodu způsobenou krizovými opatřeními, které mají povahu obecně závazných právních předpisů. Nadto stát, dobrovolně přijetím krizového zákona přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou formou činností orgánů veřejné moci při postupu dle krizového zákona.

Nakonec se Nejvyšší soud musel vypořádat s otázkou, kdy dochází k provedení krizového opatření, když touto se dosud ve své rozhodovací činnosti nezabýval. Dovolací soud dospěl k závěru, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením (a tedy provedení krizového opatření) nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody.

Nejvyšší soud konečně označil za zcela absurdní úvahu odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není dán, jelikož dobrovolně omezení maloobchodního prodeje dodržovala. Ad absurdum by v takovém případě měl nárok na náhradu škody podnikatel, který se dopouští protiprávního jednání, a naopak by tento nárok nevznikl podnikateli, který svědomitě krizová opatření dodržuje. Takový postup by byl také v rozporu s jedním ze stěžejních principů občanského práva, dle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Nejvyšší soud tak, na rozdíl od soudů nižších instancí, dospěl k závěru, že v daném případě žalobkyni vznikl nárok na náhradu škody dle ust. § 36 krizového zákona, a proto zrušil napadená rozhodnutí.

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu tak otevřelo cestu stovkám podnikatelů provozujících maloobchod k náhradě škody dle krizového zákona z důvodu vládou vydaných krizových opatření, které vedly k omezení maloobchodního prodeje. Na druhou stranu lze uzavřít, že podnikatelé, kteří do této doby ve svých potenciálních nárocích neučinili žádné kroky, již nebudou mít možnost se úspěšně domáhat náhrady škody, jelikož v jejich případě pravděpodobně marně uběhla 6 měsíční prekluzivní lhůta k uplatnění nároku u příslušného orgánu krizového řízení.