Jak je to s nárokem na zaplacení nevyžádané opravy?

Danou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022 (dále jen „Rozhodnutí“).

Předmětné Rozhodnutí lze vztáhnout na situace, se kterými může přijít kdokoli z nás v běžném životě do kontaktu, nejen tedy vlastníci automobilu či jiného dopravního prostředku, který byl podstatou tohoto konkrétního sporu.

Žalobkyně (vlastník automobilu), se domáhala po žalovaném (autoservis) zaplacení náhrady škody v celkové výši 150.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně si u servisu objednala servisní zásah, při jehož provádění ovšem došlo v důsledku nesprávné manipulace (pochybení na straně autoservisu) ke vzniku totální škody na vozidle. Konkrétně škoda vznikla zřícením vozidla při jeho zvedání, a to z výšky několika metrů.

Vzhledem k tzv. totálním škodám, jež byly autoservisem na automobilu způsobeny, žalobkyně neměla zájem a výslovně nesouhlasila s opravou takto vzniklého poškození. Autoservis však nesouhlas žalobkyně nerespektoval a přistoupil k opravě automobilu. Žalobkyně poté logicky odmítla převzít takto „opravený“ automobil a dožadovala se náhrady způsobené škody spočívající v zaplacení obvyklé ceny automobilu před pádem z heveru ve výši 150.000,- Kč. Autoservis tento požadavek žalobkyně odmítl uznat a navrhoval zaplatit jako náhradu škody částku stanovenou soudním znalcem, jejíž výše odpovídala snížení hodnoty automobilu po opravě těch poškození, které způsobil autoservis, a to v částce pouhých cca 18.000,- Kč.

Otázkou ohledně nerespektování nesouhlasu žalobkyně a práva zvolení si způsobu náhrady škody dle ust. § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) se zabýval nakonec až Nejvyšší soud, který dospěl k následujícím závěrům:

• poškozený nemůže být proti své vůli nucen přijmout plnění mu poskytnuté jiným, než jím zvoleným způsobem;
• nevyžádaná oprava, resp. nerespektování nesouhlasu poškozeného, se nemůže promítnout do nároku poškozeného, tj. nemůže tento nárok snížit;
• pakliže škůdce opraví věc proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí, nevzniká poškozenému povinnost vydat obohacení;
• pakliže škůdce opraví věc s vědomím, že k tomu není povinen, nevzniká mu tímto ani právo na zaplacení peněžité náhrady;
• pakliže škůdce opraví v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je poškozený povinen vydat škůdci takto vzniklé obohacení, avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné, není poškozený povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům dle ust. § 3001 odst. 2 občanského zákoníku.

Závěrem je potřeba shrnout, že nárok škůdce na zaplacení nevyžádané opravy poškozeným bude samozřejmě vždy záviset na individuálním posouzení konkrétních okolností dané věci, avšak vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu lze konstatovat, že šance na přiznání takového nároku bude téměř mizivá.