Elektronické podpisy v praxi: Kdy prostý elektronický podpis stačí?

V této souvislosti lze považovat za přínosný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č.j. 54 Co 217/2024-259 (dále jen „Rozsudek“), který potvrzuje dosavadní judikaturu týkající se platnosti a současně i dostatečnosti prostých elektronických podpisů pro písemná soukromoprávní jednání (v tomto případě byl použit webový nástroj DocuSign). Tímto Rozsudkem proto dochází mimo jiné i k posílení právní jistoty všech subjektů, kteří se s elektronickými podpisy setkávají v každodenní praxi.

Právní úprava elektronických podpisů

Z ust. § 561 odst. 1 věty třetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů vyplývá, že „…Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“

Jiným právním předpisem je v tomto smyslu míněno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (dále jen „nařízení eIDAS“), které je přímo použitelným právním předpisem Evropské Unie.

Na vnitrostátní úrovni je poté Nařízení eIDAS prováděno dvěma zákony:

• zákonem č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci, a
• zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoSl“).

Kategorie elektronických podpisů podle Nařízení eIDAS

V této souvislosti je vhodné uvést, že v souladu se současnou právní úpravou lze rozlišit celkem 4 kategorie elektronických podpisů:

1. Kvalifikovaný elektronický podpis (čl. 3 odst. 12 Nařízení eIDAS)

• představuje nejvyšší úrovni elektronického podpisu dle Nařízení eIDAS,
• má právní účinky rovnocenné s vlastnoručním podpisem,
• je uznatelný ve všech členských státech Evropské Unie,
• vyžaduje kvalifikovaný certifikát vydaný certifikační autoritou,
• k podpisu je nutné použít kvalifikovaný prostředek pro vytváření elektronických podpisů (např. token či čipová karta).

2. Zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu

• má vysokou úrověň zabezpečení,
• není považován za ekvivalent vlastnoručního podpisu,
• je založen na kvalifikovaném certifikátu,
• k podpisu není nutné použít kvalifikovaný prostředek pro vytváření elektronických podpisů (např. token či čipová karta).

3. Zaručený elektronický podpis, který není založený na kvalifikovaném certifikátu

Elektronický podpis splňující požadavky čl. 26 Nařízení eIDAS:

• spojení s podepisující osobou a umožnění její identifikace,
• vytvoření s daty pod výhradní kontrolou podepisující osoby a zajištění zjistitelnosti jakékoliv následné změny dat.

4. Prostý elektronický podpis (čl. 3 odst. 10 Nařízení eIDAS)

Za prostý elektronický podpis lze považovat např:

• jméno a příjmení odesílatele uvedené v zápatí emailu,
• naskenovaný vlastnoruční podpis umístěný do dokumentu,
• používání webových nástrojů (např. DocuSign, Podpisovna, DigiSign, Signi aj.),
• podpis provedený na tabletu např. prostřednictvím elektronické tužky.

Nad rámec výše uvedených kategorií elektronických podpisů je v rámci ust. §6 ZoSl používán termín „uznávaný elektronický podpis“, dochází-li k podepisování elektronického dokumentu adresovanému orgánu veřejné moci. Tato legislativní zkratka v sobě zahrnuje kategorie kvalifikovaného elektronického podpisu a zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

Právní účinky prostého elektronického podpisu

V souvislosti s posouzením relevance právních účinků prostého elektronického podpisu Městský soud v Praze v odůvodnění Rozsudku poukázal na čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS, dle kterého jsou prostému elektronickému podpisu zaručeny nejen právní účinky, nýbrž i důkazní funkce v soudních a správních řízeních.

Městský soud v Praze v této souvislosti rovněž připomněl i ust. § 7 ZoSl, v němž je výslovně stanoveno, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít právě i prostý elektronický podpis.

Závěr

Předmětný Rozsudek Městského soudu v Praze posiluje právní jistotu ohledně dostatečnosti prostých elektronických podpisů pro písemná soukromoprávní jednání. I přes uvedené je však vždy nutno pečlivě zvážit, jaký typ elektronického podpisu je pro konkrétní právní jednání vyžadován (tj. soukromoprávní vs. veřejnoprávní), s ohledem na příslušné právní účinky.

Závěrem je vhodné uzavřít, že dosavadní judikatura se věnovala převážně otázce platnosti jednotlivých kategorií elektronických podpisů. Nicméně otázka identifikace podepisujících osob a možnosti ověření jejich identity, která je klíčová pro zamezení zneužití, dosud nebyla výrazněji řešena. Obdobně jako u listinných dokumentů proto existuje např. riziko, že se za podepisujícího může vydávat někdo jiný. Bude tedy zajímavé sledovat, jakým směrem se bude vývoj judikatury v této oblasti ubírat. 

Tématu jsme se věnovali i v těchto článcích:

Krok vzad v případě užívání elektronického podpisu?

Pochybení NSS – zásadní precedens v oblasti elektronické komunikace