Náhrada ušlého zisku při ublížení na zdraví versus dávky nemocenského pojištění

Ušlý zisk je jednou z částí majetkové újmy, která zpravidla vzniká při způsobení újmy na zdraví jinému. Právě ke vztahu ušlého zisku způsobeného ublížením na zdraví se ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3053/2021 ze dne 30.11.2022 vyjádřil Nejvyšší soud. Ten se především zabýval vztahem škůdcovy povinnosti nahradit ušlý zisk poškozenému a případným nárokem poškozeného na dávky nemocenského pojištění, který při úrazu může vzniknout. V citovaném rozhodnutí šlo o řidiče automobilu, který poškozeného při potyčce srazil při jízdě na kole a způsobil mu tak komplikovanou zlomeninu horní končetiny. Poškozenému, jakožto osobě samostatně výdělečně činné v oboru vodoinstalatérství, provádění staveb a výkonu stavebního dozoru tak kromě další majetkové i nemajetkové újmy vznikl ušlý zisk, neboť se zraněním nebyl schopný po určitou dobu vykonávat svoji výdělečnou činnost. Zároveň mu ale nevznikl žádný nárok na dávky nemocenského pojištění, neboť si jako podnikatel neplatil dobrovolné nemocenské pojištění. Obecně podle § 2962 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí, že škůdce hradí ušlý zisk ve výši „rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co bylo poškozenému vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu“ (tedy typicky na nemocenském pojištění).  Nicméně pokud byla újma na zdraví poškozenému způsobena zaviněným protiprávním jednáním zjištěným soudem nebo správním úřadem, je škůdce podle § 126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu za vyplacené dávky. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku objasnil povahu náhrady ušlého zisku, jehož výše je odvislá od okolností na straně poškozeného a není žádným způsobem paušalizovaná, neboť jejím úkolem je nahradit ve většině případů příjem poškozeného, který v důsledku úrazu nevznikne. Jeho výše je závislá na výdělcích poškozeného a jeho aktivitě, nicméně tyto okolnosti jdou při stanovení výše náhrady k tíži škůdce, neboť on je odpovědný za nemožnost poškozeného dále příjem získávat. Naopak k tíži poškozenému nemůže jít ani fakt, že si neplatil dobrovolné nemocenské pojištění, neboť z žádného právního předpisu nelze vyvodit jeho povinnost se k placení tohoto pojistného přihlásit, ani povinnost předpokládat, že se mu může stát úraz způsobený cizím zaviněním. Navíc v tomto případě, kdy újma na zdraví byla způsobena zaviněným protiprávním jednáním deklarovaným soudem, by stejně vznikla škůdci povinnost platit regresní náhradu orgánu nemocenského pojištění. Takže i kdyby si poškozený nemocenské pojištění platil, nemělo by to vliv na výši prostředků, které by škůdce musel na náhradu následků svého jednání vynaložit. Oproti tomu se Nejvyšší soud vyjádřil také ke svému dřívějšímu rozsudku ze 29.7.2004, sp. zn. 25 Cdo 857/2003, kterým argumentoval škůdce. V tomto rozhodnutí soud potvrdil, že škůdce je povinen nahradit poškozenému pouze újmu způsobenou právní skutečností, za kterou je škůdce odpovědný. Pokud by poškozenému tedy škoda vznikla jiným způsobem, jako je nedostatečná příležitost na trhu práce nebo škůdcova neochota hledat si jinou práci, kterou by byl schopný vykonávat i při snížené pracovní způsobilosti způsobeném zásahem škůdce, šly by tyto skutečnosti k tíži poškozeného. Závěrem je tedy možno shrnout, že škůdce je při způsobení újmy na zdraví odpovědný za náhradu celého ušlého zisku poškozenému a v případě, kdy je zaviněné protiprávní ublížení na zdraví deklarováno soudem nebo správním úřadem, odpovídá i za regresní náhradu orgánu nemocenského pojištění za dávky vyplacené poškozenému.  

autor: Mgr. Pavel Piňos