K výši škody způsobené na vozidle v důsledku dopravní nehody

Dne 31.7.2018 byl zveřejněn rozsudek ze dne 11.10.2017, sp.zn. 25 Cdo 2782/2017 Nejvyššího soudu České republiky, v jehož rámci se vyjádřil k rozsahu náhrady škody hrazené poškozenému v souvislosti s dopravní nehodou.

Dosavadní přístup soudů napříč soustavou vycházel např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2014, sp.zn. 25 Cdo 3118/2012, (který taktéž sám navazoval na dřívější praxi) a stanovil, že „Za výši škody může být vzata kompletní (nezkrácená) cena opravy včetně hodnoty nového náhradního dílu, jímž byl nahrazen poškozený a již dříve opotřebený díl, jestliže ani po provedení takové opravy nedosáhla celková (tržní) hodnota vozu původní hodnoty před škodnou událostí. Oproti tomu není prostor pro odškodnění rozdílu vzniklého tím, že po provedené opravě ani s použitím zcela nového dílu se hodnota vozu nedostane na původní tržní hodnotu.“ Nejvyšší soud tedy v tomto starším rozsudku vyloučil možnost kombinovat dva různé přístupy ke stanovení výše škody a rozhodl-li se poškozený pro opravu vozidla, zakládalo mu to právo požadovat škodu ve výši nákladů na opravu, nikoli však již ve výši rozdílu mezi původní obvyklou cenou vozidla a cenou po opravě (soud I. stupně v tomto řízení označil tento rozdíl až za „jakousi imaginární škodu“).

Tento přístup byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i následně potvrzován (srov. např. rozsudek ze dne 22.3.2016, sp.zn. 25 Cdo 5173/2015), naopak Ústavní soud zastával výklad, dle kterého je při určování výše náhrady škody nutno přihlédnout i k tomu, že v případě havarovaného vozidla je jeho skutečná hodnota nakonec vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla (tedy před poškozením – nález II. ÚS 2221/07 či nález I. ÚS 1902/13).

Jak se zdá, tuto „dvojkolejnost“ se Nejvyšší soud rozhodl odstranit právě v řízení pod sp.zn. 25 Cdo 2782/2017. Dovolatel se v tomto řízení domáhal náhrady škody spočívající v nákladech na opravu vozidla i v tzv. obchodním znehodnocení. Namítal, že právní úprava účinná od 1.1.2014 rozšiřuje pojetí náhrady škody a nestanoví omezení ve smyslu předchozí rozhodovací praxe, přičemž argumentoval také § 2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který dle jeho názoru přiznává poškozenému obě složky náhrady škody – jak náklady k obnovení funkce věci, tak náhradu snížené hodnoty vozidla.

Nejvyšší soud po zhodnocení argumentace účastníků uvedl (dle názoru autora zcela správně), že „Je-li účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na nahrazení poškozené věci minimálně do výše její původní hodnoty“, přičemž tato původní hodnota se má stanovit jako cena, za kterou lze v daném místě a čase za obvyklých podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit (cena tržní). Je pochopitelné, že užitek vlastníka věci nemusí být jen „funkční“ (její využívání), avšak také ekonomický (v případě jejího prodeje), a tedy nestačí pouhé obnovení funkce věci, neboť by v takovém případě byla omezena možnost vlastníka nakládat s věcí „ekonomicky racionálním způsobem“ ve stejném rozsahu a za podmínek jako před jejím poškozením.

Z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že je-li sice jako škoda nahrazena hodnota opravy věci, kterou byla obnovena její funkčnost, nicméně škoda spočívající v poklesu tržní hodnoty věci nahrazena není, není učiněno zadost principu plné náhrady škody. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 25 Cdo 2782/2017 je tedy vítaným sjednocením výše popsaných přístupů soudů k rozsahu nahrazované škody.

 

Mgr. Milan Jelínek, advokátní koncipient

Mgr. Ondřej Slonka, advokátní koncipient

JUDr. Lenka Příkazská, advokátka