K možnosti trestního postihu za pomluvu

Ústavní soud se ve svém nedávném rozhodnutí – nálezu ze dne 5.11.2019, vydaném pod sp. zn. II. ÚS 474/19, vymezil k možnosti trestního postihu za pomluvu.

Dle § 184 trestního zákoníku platí: (1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Nalézací soudy v projednávaném případě uznaly stěžovatelku vinnou spácháním trestného činu (přečinu) pomluvy. Tohoto se měla dopustit tím, že na veřejně přístupném internetovém portále zveřejnila o advokátovi, který ji zastupoval, recenzi obsahující – vedle dalších tvrzení (pravdivých či hodnotících) – dvě nepravdivé informace, totiž že se advokát v jejím případě spojil s protistranou a dále že ve věci neprovedl žádný právní úkon. Nalézací soudy uzavřely, že hodnocení advokáta bylo zveřejněno na velmi navštěvovaném portálu, kdy při zohlednění obsahu recenze, způsobu jejího zveřejnění nebo rozsahu jejího zobrazení byla tato způsobilá značnou měrou ohrozit vážnost advokáta u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání, zároveň bylo prokázáno, že přinejmenším přispěla k poklesu klientů advokáta. Pomluva je přečinem ohrožovacím, tzn., je lhostejno, že následek (způsobení újmy) nenastal. Vzhledem k tomu, že došlo k výraznému porušení zájmu společnosti na ochraně cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, nepostačuje v případě stěžovatelky uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jak nalézací soudy (okresní soud) konstatovaly v rámci úvah o druhu a výši trestu. Nejvyšší soud v rámci projednávaného dovolání v reakci na námitky stěžovatelky poukázal dále především na míru poškození, respektive ohrožení poškozeného advokáta.

Ústavní soud se s právním hodnocením případu, jak jej provedly nalézací soudy, neztotožnil, ústavní stížnost shledal důvodnou a napadená rozhodnutí nalézacích soudů zrušil. Dospěl totiž k závěru, že v případě stěžovatelky došlo k porušení článku 39 Listiny základních práv a svobod, podle kterého platí: Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jako jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, a to tím, že nalézací soudy náležitým způsobem nezohlednily princip ultima ratio.   

Ústavní soud uzavřel, že trestný čin pomluvy by měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky – tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku). To, zda došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci soukromého práva (a jen protiprávní jednání takové intenzity zakládá trestní odpovědnost), je přitom potřeba hodnotit na základě veškerých okolností konkrétního případu, nikoliv jen na základě náhledu samotného poškozeného na to, jestli by pro něj přiměřené zadostiučinění za utrpěnou újmu, vedle případného upuštění od deliktního jednání nebo odstranění jeho následku, bylo dostatečnou satisfakcí a nápravou. Naopak bude záležet mimo jiné na sféře lidského života, do níž bylo deliktním jednáním zasaženo. Trestní postih bude v tomto smyslu na místě především v případě zásahů do nejintimnější sféry jednotlivce anebo obdobně silně zraňujících zásahů, oproti zásahům v podnikatelském prostředí, působení v němž má za cíl primárně zisk, a kde tak zpravidla bude postačovat náprava poskytovaná prostředky soukromého práva.

Popsané je výrazem principu ultima ratio neboli subsidiarity trestní represe. Uvedený princip je zakotven v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož platí: Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe je přitom obecnou trestní zásadou, kterou orgány činné v trestním řízení, a v poslední instanci soudy, musí mít na paměti v každém trestním řízení. Především u méně závažných trestných činů je pak třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. Tato úvaha poté musí být přesvědčivě zahrnuta také do odůvodnění rozhodnutí soudu o vině trestným činem, jinak může dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s ohledem na nedostatečnou kvalitu rozhodnutí, jímž je dotčená osoba shledána vinnou trestným činem. Tento požadavek platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, která má soukromoprávní základ (porušuje práva vyplývající ze soukromoprávních předpisů či jimi chráněná), a kdy se nabízí uplatnění odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V takovýchto případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní. Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti přípustné, nýbrž rozporné s článkem 39 Listiny základních práv a svobod.

V projednávaném případě nebylo sporu o tom, že stěžovatelka na veřejně přístupném a velmi navštěvovaném internetovém portálu o advokátovi v rámci své klientské zkušenosti s ním uvedla vedle negativní recenze i údaje nepravdivé, kdy tyto údaje byly způsobilé poškodit dotčeného advokáta v pracovním prostředí, avšak na druhou stranu se stále podle konstatace Ústavního soudu jednalo o informace vztahující se k její spolupráci s poškozeným, a tedy náležející do profesní oblasti, respektive podnikatelského prostředí. Stěžovatelka naopak neuvedla žádné výrazně dehonestující nebo zraňující osobní či intimní informace. Za daných okolností proto postačuje reakce za použití jiného právního předpisu (v tomto případě za použití prostředků civilního práva) a trestní represe není na místě.

Ústavní soud se tak poměrně jednoznačně vymezil k tomu, jak vážné či jaké povahy musejí být výroky, aby byly způsobilé založit trestní odpovědnost, respektive trestní odpovědnost za pomluvu. Sdělovaní objektivně nepravdivých a poškozujících informací o jiné osobě sice samozřejmě zásadně nepodléhá právní ochraně a v tomto tudíž ani právo veřejně vyjadřovat své názory není neomezené a bez postihu, má-li nicméně takové jednání osoby (současně) založit její trestní odpovědnost, je nezbytné po pečlivém zhodnocení veškerých okolností (povaha a obsah výroků, způsob jejich projevu, atd.) uzavřít, že postih podle jiného právního předpisu (soukromoprávního či správního) nepostačuje.  

Mgr. Ester Šamajová