Je možné požadovat úhradu za náklady související s poskytováním informací?
Povinný subjekt dle zákona o svobodném přístupu k informacím je oprávněn stanovit úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání kvalifikovaným odhadem; je však povinen výši úhrady žadateli oznámit před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace.
Ústavní soud se ve svém rozhodnutí ze dne 21.5.2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16, zabýval šikanózní žádostí o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „ZSPI“ nebo „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
Stěžovatel (město Vsetín) se před obecnými soudy domáhal vůči žalovanému zaplacení náhrady škody ve výši 33 784,- Kč, spočívající v nákladech spojených s poskytováním informací, zejména nákladech na mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací dle § 17 ZSPI. Způsobení škody stěžovatel spatřoval v tom, že žalovaný svévolně žádal o vyhledávání informací, aniž by však chtěl zaplatit náklady s tím spojené. Tím dle stěžovatele maří čas jeho zaměstnanců, které by jinak bylo možné využít k plnění jiných úkolů, a zneužívá tak svého práva na informace. Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl a přiznal stěžovateli částku 24 000,- Kč. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný jednal šikanózně, přičemž hlavním účelem výkonu jeho práva bylo poškození jiného ve smyslu § 2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Odvolací soud nicméně rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Ačkoliv se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (tj. že žalovaný šikanózně jednal), dospěl k závěru, že z hlediska soukromého práva nelze mzdové nároky na zaměstnance touto cestou vymáhat. Následkem za nezaplacení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací je dle ZSPI neposkytnutí informace, ZSPI však vymahatelný nárok na zaplacení nákladů s tím spojených nezakládá.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud, kdy namítal zásah do svého zaručeného práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví. Ústavní soud stížnosti nevyhověl.
Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel (územně samosprávný celek) zvláště ústavně zaručené právo na zaplacení náhrady vyhledávání informací nemá. Současně i závěr odvolacího soudu o tom, že podústavní právo (tj. § 17 ZSPI) neupravuje právo na zaplacení náhrady ve formě vymahatelného nároku na zaplacení bez ohledu na poskytnutí informace, pak odpovídá obecně uznávaným metodám interpretace práva i ustáleným judikatorním závěrům. Tedy není protiústavní závěr odvolacího soudu, že v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím je neposkytnutí vyhledávaných informací jediným negativním právním následkem nezaplacení úhrady nákladů na jejich vyhledávání. Ačkoliv je náhrada nákladů dle ZSPI atypicky formálně řazena k poměrům práva soukromého, vztah mezi povinným subjektem a žadatelem v daném případě zůstává ryze veřejnoprávním. Stěžovatelem uplatněný nárok tak nemá soukromoprávní povahu (byť by jednání žalovaného naplňovalo skutkovou podstatu dle § 2909 občanského zákoníku) a nelze se jej proto domáhat cestou náhrady škody dle občanského zákoníku.
Přes výše uvedené ovšem není povinný subjekt dle ZSPI při povinnosti poskytovat informace bez ochrany proti případným šikanózně podávaným žádostem.
Z hlediska požadavků čl. 17 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je přípustné, pokud povinný subjekt odepře poskytnutí (vyhledání) informace v případech šikanózního výkonu práva na přístup k nim, případně stanoví žádanou úhradu (typicky za mimořádně rozsáhlé vyhledávání) kvalifikovaným odhadem, nikoliv na základě definitivního vyhledání žádané informace. Výši úhrady však musí oznámit před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace, tj. nejpozději do 15 či 25 dnů ode dne přijetí žádosti [§ 14 odst. 5 písm. d) a odst. 7 ZSPI], pozdější či dodatečné oznámení není možné.
autor: Mgr. Ester Šamajová
