Jak se Ústavní soud dívá na zpětvzetí návrhu?

Nález Ústavního soudu potvrdil, že § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, není v rozporu s ústavním pořádkem a toto ustanovení tak zůstává dále v platnosti.

Plénum Ústavního soudu ČR se nedávno zabývalo návrhem na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to v návaznosti na návrh učiněný navrhovatelem, kterým byl Městský soud v Praze (dále jen „Navrhovatel“) na základě soudního řízení vedeného právě před jmenovaným soudem.

Navrhovatel se domáhal v souladu se zněním čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zrušení § 96, odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.9.2017(dále jen „OSŘ “), který byl do § 96 OSŘ vložen zákonem č. 296/2017 Sb.

Napadené ust. § 96 odst. 6 OSŘ zní následovně:

„(6) Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.“

Soudní spor, ze kterého vyvstal návrh na zrušení § 96 odst. 6 OSŘ byl následující:

Před soudem prvního stupně, kterým byl Obvodní soud pro Prahu 4, se žalobkyně domáhala po žalované úhrady dlužného nájemného dle smlouvy o nájmu movitého a nemovitého majetku. Soud prvního stupně žalobu posoudil jako důvodnou, a proto žalobnímu nároku vyhověl, a žalovanou zavázal povinností úhrady dlužného nájemného, celkem ve výši 2.422.779,03,-Kč.

Na základě podaného odvolání odvolací soud, kterým byl právě Městský soud v Praze, potvrdil výrok soudu prvního stupně ohledně žalované částky, a současně žalovanou zavázal zaplatit náhradu nákladů řízení.

Žalovaná tedy na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu žalovanou částku uhradila, ale současně podala proti znění rozsudku soudu druhého stupně dovolání k Nejvyššímu soudu. Ze strany Nejvyššího soudu došlo následně ke zrušení rozhodnutí obou soudů, tzn. jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, kdy důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů bylo dle názoru Nejvyššího soudu neúplné a nesprávné právní posouzení věci. Ze strany Nejvyššího soudu proto došlo k vrácení předmětného sporu zpět soudu prvního stupně.

V mezidobí do rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem žalovaná plnila na základě pravomocných rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně, která ale byla následně Nejvyšším soudem zrušena.

V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně vznesla proto žalovaná námitku započtení částky, kterou uhradila na základě zrušených rozsudků, a kterou současně považovala za plnění bez právního důvodu. Žalobkyně na základě vznesené námitky započtení ze strany žalované, vzala následně žalobu zpět, přičemž ale žalovaná se zpětvzetím nesouhlasila, neboť měla „právní, morální a procesně – ekonomický zájem na tom, aby o žalobě bylo pravomocně rozhodnuto.“

Nicméně, Obvodní soud pro Prahu 4 se zpětvzetím zabýval právě i s ohledem na znění § 96 odst. 6 OSŘ, a usnesením řízení zastavil. Zastavení řízení ale soud prvního stupně odůvodnil nikoliv z důvodů uvedených v citovaném § 96 odst. 6, ale z důvodů učiněného zápočtu.

Soud prvního stupně posuzoval, zda žalovaná měla vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, dle kterých by bylo možné zpětvzetí žaloby považovat za neúčinné. Ani tyto ale neshledal, a i proto řízení zastavil.

Poté však podala žalovaná proti předmětnému usnesení odvolání Městskému soudu v Praze, ve kterém namítala, že základním důvodem zpětvzetí žaloby není zápočet pohledávek, ale tvrzení žalobkyně, že od žalované již žalovanou částku obdržela. A jelikož k úhradě došlo v době, kdy trvaly účinky pravomocných a vykonatelných rozsudků obou soudů, nemohlo vést k zániku již zaniklého závazku. Dle žalované nemohlo být zpětvzetí žaloby účinné, a požadovala proto zastavení řízení.

Odvolací soud, tzn. Městský soud v Praze, předmětné řízení o odvolání přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení předmětného ust. § 96 odst. 6 OSŘ.

Hlavní argumentace Navrhovatele byla ta, že citované ustanovení OSŘ nedovoluje žalobci, aby vzal žalobu za nastalé procesní situace účinně zpět, a de facto toto ustanovení nutí žalobce, aby vedl řízení ke konečnému zamítavému rozhodnutí, přičemž bez jakéhokoli smysluplného podkladu omezuje dispoziční oprávnění žalobce s žalobou, na kterém stojí občanskoprávní řízení v demokratickém právním státě. Napadené ustanovení dle názoru Navrhovatele v řízení o žalobcem uplatněném nároku ani neposkytuje žádnou ochranu práv žalovaného, z hlediska případného vydání bezdůvodného obohacení, a to i v případě, pokud by měl být takový nárok opodstatněný. Rovněž dle názoru Navrhovatele neodstraňuje problémy, kdy žalovaný plní podle pravomocného rozsudku, který je následně zrušen v dovolacím řízení. Dle poslední argumentace Navrhovatele ust. § 96 odst. 6 OSŘ porušuje dokonce i právo vlastnit majetek, dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť nutí žalobce, aby hradil náklady řízení protistrany, která bude mít v takovém řízení vždy úspěch.

Po posouzení návrhu Navrhovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení § 96 odst. 6 OSŘ není důvodný.

Z bodu 32 citovaného nálezu plyne: „Z Listiny základních práv a svobod nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit i právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Jelikož takové základní právo žalobce nemá, je věcí zákonodárce, jakým způsobem ochrání práva žalovaného. Žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli (ex lege podle § 90 o. s. ř.), který má podle Ústavy České republiky před soudem rovné postavení a který již ne zcela dobrovolně plnil na základě právě zrušeného soudního rozhodnutí. Zvolil-li zákonodárce řešení obsažené v platném znění § 96 odst. 6 o. s. ř. a nespoléhal se na uvážlivé použití § 96 odst. 3 o. s. ř., lze polemizovat se vhodností takového řešení, ale nelze jej nazvat protiústavním a ani zcela nevhodným.“

Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že úprava obsažená v napadeném § 96 odst. 6 OSŘ nezasahuje do základních práv účastníků soudního řízení, a není ani v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní soud tak proto neshledal důvody pro jeho zrušení, a proto návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.

autor: Mgr. Klára Voznicová