Možná občanskoprávní odpovědnost oznamovatele za podání trestního oznámení
K nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 5. září 2017 sp. zn. III. ÚS 1017/15, kde se ÚS vyjádřil k možné občanskoprávní odpovědnosti oznamovatele za podání trestního oznámení
Výše uvedenému nálezu předcházelo řízení před obecnými soudy, kde se stěžovatelka domáhala náhrady majetkové a nemajetkové újmy po vedlejším účastníkovi (v celkové výši cca 57.000,- Kč), která jí vznikla z důvodu trestního oznámení podaného vedlejším účastníkem (ten byl v pozici opozičního zastupitele). Obecné soudy (tedy I. ani II. instance) neshledaly naplnění podmínky pro vznik škody, a to porušení právní povinnosti. Institutem trestního oznámení podle nich nemůže dojít k porušení jakékoliv existující povinnosti, neboť se jedná o výkon práva. Po neúspěších u obecných soudů se tak stěžovatelka obrátila na Ústavní soud ČR.
Mezi základní argumenty stěžovatelky patřilo mj. tvrzení, že neexistuje reálná možnost obrany proti trestním oznámením podaným na základě falešných či zkreslených informací, za účelem politického profitování. Dále také uvedla, že vedlejší účastník mohl a měl z pozice opozičního zastupitele vyvinout určité úsilí, aby si ověřil informace, na jejichž základě podal trestní oznámení (např. mohl nahlédnout do externího auditu či iniciovat interní kontrolní mechanismy). Shrnutím tak považovala podané trestní oznámení, které se zakládá na neověřených domněnkách, jež však může oznamovatel ověřit, za rozporné s dobrými mravy či jako zneužití práva.
K tomu se Ústavní soud ČR vyjádřil tak, že i oznamovací povinnost může být zneužita k nelegitimnímu účelu a vykonána např. v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem, tedy porušením právem stanovené povinnosti. Dále odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, ze které vyplývá, že v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to i v případech, kdy nařčená osoba byla nedůvodně obviněna nebo obžalována, a újma na jejích právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu. Tím spíše tento závěr platí pro případy, vůči kterým nebylo ani obvinění vzneseno. Pro relevantní rozhodnutí soudu o možném porušení právní povinnosti (tedy jednání proti dobrým mravům) je pak třeba posoudit situaci jako celek, např. s ohledem na jednání osoby, která trestní oznámení podala, a na něm důrazně trvá i přes důkazy svědčící o nedůvodnosti jeho podání, případně s přihlédnutím k možnostem oznamovatele, jak ověřit v trestním oznámení jím tvrzené skutečnosti.
Pokud se pak jeví trestní oznámení s přihlédnutím ke všem skutečnostem jako účelové, ničím nepodložené, pak je třeba ho shledat minimálně v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud ČR se tak vymezil k institutům trestního řízení tak, že by se neměly stát běžnou součástí pokračování politického boje „jinými“ prostředky, a policie by se neměla stát bezplatnou detektivní kanceláří k získání informací o jednání politických oponentů.
Ústavní soud však uzavřel, že tyto jeho závěry nemají být vykládány jako nepřiměřené omezení práva podat trestní oznámení. V případech trestních oznámení podaných zjevně účelově, na základě lživých či konstruovaných skutečností je však třeba vyvozovat občanskoprávní odpovědnost, kdy oprávněná osoba má právo požadovat jak majetkovou (náklady na právní zastoupení v trestním řízení), tak i nemajetkovou újmu (která může být při politických trestních oznámeních poměrně vysoká).
autor: Mgr. Milan Jelínek
