Věřitelský insolvenční návrh – Rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka

I přesto, že kritéria pro rozhodnutí o úpadku dlužníka stanovené v § 3 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako insolvenční zákon nebo IZ) zní zcela jasně a srozumitelně, není faktické prokázání naplnění těchto kritérií v insolvenčním návrhu tak snadné jak by se mohlo zdát. Zvláštní obezřetnosti by pak měli dbát zejména věřitelé, kteří zvažují či se rozhodnou na svého dlužníka insolvenční návrh podat.

Mezi náležitosti insolvenčního návrhu specifikované v ust. § 103 a násl. insolvenčního zákona, které mají v mnohém ve vztahu k obecným návrhům podávaným v režimu občanského soudního řádu svůj speciální režim, patří mimo jiné i povinnost navrhovatele uvést a prokázat u dlužníka rozhodující skutečnosti, které osvědčují jeho úpadek. Konkrétně tedy skutečnosti uvedené v již zmíněném ustanovení § 3 IZ, mezi které patří: a) existence více věřitelů, b) existence peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) prokázání, že dlužník není schopen tyto závazky plnit (pro případ úpadku ve formě platební neschopnosti) nebo v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem skutečnost, že tento dlužník má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku (pro případ úpadku ve formě předlužení). V souvislosti s tímto nástinem rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka, je pak z pohledu zejména zmíněných věřitelských insolvenčních návrhů klíčové již sice starší, ale přesto stále aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.11.2011, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné judikoval, že: „Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.“ Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud klade na věřitele, kteří podávají insolvenční návrh na své dlužníky, často velmi těžce splnitelné břemeno tvrzení okolností, které nemusí být insolvenčnímu navrhovateli v běžné obchodní praxi vůbec známy. I přesto, že by insolvenční řízení nemělo sloužit jako nástroj pro obcházení standardního soudního procesu vymáhání pohledávek v režimu občanského soudního řádu, zůstává otázkou, zda z pohledu věřitelů takto přísně nastavená povinnost tvrzení a prokazování není nepřiměřené omezující. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a zejména pak na možné riziko postihu insolvenčního navrhovatele z titulu náhrady škody dle ust. § 147 insolvenčního zákona, pak právě věřitelům, kteří hodlají podat na dlužníka insolvenční návrh lze jen doporučit zvýšenou obezřetnost při zpracovávání insolvenčního návrhu a také důkladnou přípravu podkladů k prokázání zákonem vyžadovaných skutečností, například i formou kooperace s dalšími věřiteli téhož dlužníka, v případě, že je okruh těchto věřitelů insolvenčnímu navrhovateli znám.

autor: JUDr. Martin Lištvan

zdroj: Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.11.2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *