Určení otcovství po více než 50 letech

Určení otcovství po více než 50 letech

Ústavní soud dne 8. 1. 2019 pod sp. zn. I. ÚS 2845/17 vydal zajímavý nález, ve kterém se zaobírá otázkou možnosti určení otcovství po více než 50 letech.

Stěžovatelka v projednávaném případě se narodila v roce 1962, kdy se jako nezletilá prostřednictvím své matky domáhala určení otcovství označeného muže. Soud I. stupně podaný návrh zamítl, přičemž toto jeho rozhodnutí bylo podpořeno i soudem odvolacím. Stěžovatelka věc znovu otevřela po více než 50 letech, když v roce 2016 podala novou žalobu na určení otcovství. Argumentovala tím, že má právo znát svého otce. Navíc původní soudní řízení bylo dle jejího názoru vedeno neobjektivně i v důsledku vlivu domnělého otce, kdy soudy ani nenařídily provedení krevního testu. Stěžovatelka uvedla, že by nyní požadovala provedení tzv. testu DNA. Soud I. stupně řízení o podané žalobě zastavil s odůvodněním, že o věci již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto (tzv. zásada věci rozsouzené – res iudicata). Toto rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím soudem. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, který jí dal za pravdu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka projevila věrohodný zájem poznat identitu svého otce. Konflikt práva dítěte (byť nyní již dospělé ženy) a práva domnělého rodiče Ústavní soud vyhodnotil ve prospěch dítěte, které je i v obecné rovině „slabší stranou“. Posouzení konfliktu uvedených práv Ústavní soud tradičně podrobil tzv. testu proporcionality a uzavřel, že právo stěžovatelky nechat věc přezkoumat pod vlivem nových důkazů, tzn., umožnit v řízení o žalobě na určení otcovství uložení povinnosti podrobit se odběru DNA za účelem znaleckého zkoumání ke zjištění otázky biologického otcovství, v tomto případě převáží nad právem domnělého otce s provedením testu DNA nesouhlasit. Obě strany nesporně mají právo na udržení právní jistoty, rovněž tak však mají právo znát vlastní identitu, jejíž nedílnou součástí je i fakt, kdo je koho rodičem a kdo je čí dítětem.

V rámci posuzování zájmu domnělého otce Ústavní soud taktéž zdůraznil, že určení otcovství se domáhala více než 50 letá žena, na výživném nezávislá, která hodlala „toliko“ získat informace k vlastní identitě a nikoliv finanční prospěch, což dokazovala svým trvalým pobytem ve Spojených státech amerických a materiálním zajištěním.

Své rozhodnutí Ústavní soud podpořil i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,[1] ze které je v dané souvislosti patrné jednoznačné upřednostňování uvedení biologické reality do souladu s právním stavem. Je garantováno právo na získání informací nezbytných pro odhalení důležitých aspektů osobní identity. Proti tomuto právo stojí obecný zájem na stabilitě právního vztahu založeného věcí již rozsouzenou, jakož i práva dotčených třetích osob, což ale s citovaným právem musí být co nejpřesněji vyrovnáno.

Ústavní soud uzavřel, že setrvání na zásadě res iudicata je v předmětném případě zcela neudržitelné a je tudíž na místě ji ve prospěch zájmu dítěte prolomit.

autor: Mgr. Ester Šamajová

[1] Ve věci Jäggi proti Švýcarsku, Paulík proti Slovensku či Novotný proti České republice.