„Teleologická redukce“ zákona při volbě obhájce právnickou osobu

Právnická osoba je vedle fyzických osob rovněž nositelkou práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.[1] V případě trestního stíhání právnické osoby má i tato v rámci práva na spravedlivý proces a souvisejícího práva na obhajobu možnost zvolit si obhájce.

V obecné rovině zastupuje právnickou osobu její statutární orgán (podle občanského zákoníku a v procesní rovině dle ust. § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řadu (dále jen „OSŘ“)). Stejně tomu je i v případě, kdy je proti právnické osobě vzneseno obvinění ze spáchání trestného činu, když ust. § 34 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“) v tomto ohledu odkazuje na OSŘ. Právní úprava trestního řízení vedeného proti právnickým osobám stanovuje omezení počtu fyzických osob, které mohou za právnickou osobu činit úkony v trestním řízení na jedinou osobu[2] s tím, že se nesmí zároveň jednat o osobu, která je v téže věci v procesním postavení obviněného, svědka nebo poškozeného.[3] V případě takovéto kolize může právnická osoba v zákonem stanovené lhůtě (7 dnů ve smyslu ust. § 34 odst. 4 ZTOPO) určit k provádění úkonů jinou osobu, jinak je ustanoven opatrovník.

Mezi základní úkony v trestním řízení patří ve smyslu ust. § 37 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“) volba obhájce podle své úvahy. Jak tomu bude v případě kolize procesního postavení dle ust. § 34 odst. 4 ZTOPO, kdy osoba oprávněná činit úkony za právnickou osobu v trestním řízení bude zároveň přicházet v úvahu jako svědek v této věci? Může tato osoba právnické osobě obhájce i přesto zvolit? Z jazykového výkladu předmětného ustanovení plyne, že nikoli, neboť se jedná o úkon v trestním řízení. Jak tomu bude z hlediska teleologického?

Touto otázkou se nedávno zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18. Ústavní soud se zabýval především účelem zákonného omezení, resp. zda toto omezení sleduje legitimní cíl. Důvodová zpráva k ZTOPO odůvodňuje omezení základního práva obviněné právnické osoby potenciálním střetem zájmů mezi svědkem a touto obviněnou právnickou osobou. Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu uvádí: „Jen těžko si však lze představit situaci, ve které by zájmy svědka jako osoby oprávněné činit úkony za obviněnou právnickou osobu mohly kolidovat se zájmy obviněné právnické osoby v otázce zvolení si obhájce.“[4] Podle Ústavního soudu osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu, která má procesní postavení svědka (a nikoli obviněného či poškozeného), nemá žádný přímý zájem na výsledku řízení, a proto se jejich zájmy zásadně nestřetávají.[5]

Na základě výše uvedeného neexistuje legitimní důvod k tak mimořádně zásadnímu omezení práva právnické osoby na volbu obhájce, kterou má za právnickou osobu učinit osoba, jež za ni činí úkony a zároveň je v procesním postavení svědka. V opačném případě by ust. § 34 odst. 4 ZTOPO mohlo vést k jeho zneužívání za účelem šikanování právnické osoby, která by si nemohla svobodně zvolit obhájce v případě, kdy by orgány činné v trestním řízení účelově oprávněnou osobu označily za svědka.[6]

Podle Ústavního soudu je ústavně konformním výkladem užší interpretace ust. § 34 odst. 4 ZTOPO, které na výše popsané případy, tedy případy, kdy volbu obhájce provádí osoba oprávněná za právnickou osobu činit úkony současně vystupující v procesním postavení svědka v téže věci, nemá být aplikováno vůbec.[7] Opačné řešení je podle Ústavního soudu nepřijatelné a porušuje právo právnické osoby na obhajobu.

Výše popsaný právní jev se nazývá tzv. „teleologická redukce“, judikatorně popsaný jako nástroj uzavření zakryté teleologické mezery spočívající v odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel.[8]

Závěrem dlužno dodat, že popsaná teleologická redukce ust. § 34 odst. 4 ZTOPO má být (prozatím) užita pouze v případě, kdy má osoba oprávněná činit úkony za právnickou osobu (svědek) zvolit obhájce právnické osobě. Ve vztahu k dalším otázkám (odlišným úkonům) se Ústavní soud nevyjádřil.

autor: Mgr. Tomáš Kadlec

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93.

[2] § 34 odst. 3 ZTOPO.

[3] § 34 odst. 4 ZTOPO.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18.

[5] Tamtéž.

[6] FENYK, J., SMEJKAL, J. a BÍLÁ, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 191.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18.

[8] srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02