Provádění důkazu videozáznamem aneb zásada kontradiktornosti řízení a předvídatelnost soudních rozhodnutí

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 9. 2020, ve věci sp. zn. IV. ÚS 1247/20, znovu zdůraznil, jak důležitou roli v soudním procesu sehrává princip kontradiktornosti řízení a princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Ústavní soud opakovaně judikuje, že požadavek, aby veškerá konečná rozhodnutí soudů ve věci samé byla přijímána při respektování práva na kontradiktorní řízení, je jedním ze zásadních požadavků spravedlivého řízení. Každá ze stran musí zásadně mít možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se a vznést připomínky ke všem důkazům za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu.¹ Předvídatelnost soudních rozhodnutí se pak promítá (mj.) v tom, že účastníci s ohledem na průběh řízení musejí důvodně očekávat určitý způsob rozhodnutí ve věci samé a právě tomuto očekávání typicky přizpůsobují svou procesní (zejména důkazní) aktivitu Tentokráte Ústavní soud princip kontradiktornosti řízení a předvídatelnosti soudních rozhodnutí akcentoval při posuzování způsobu provádění důkazu audiovizuálním záznamem.

Předmětem přezkumu v řízení před nalézacími soudy v hodnocené věci byla žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Stěžovatelka – zdravotnická záchranná služba – dala svému zaměstnanci (dále také jen „žalobce“) výpověď pro křivé svědectví, kterým tento hodlal pomoci svému podřízenému spolupracovníkovi v simulaci pracovního úrazu ruky a zad. Úraz měl být údajně zapříčiněn nečekaným pádem nosítek s pacientkou, které spolupracovník simulující pracovní úraz vysouval ze sanitního vozu při plnění povinností záchranáře. Nalézací soudy žalobě vyhověly a určily, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud odmítl – bez věcného přezkumu.

Zásadním důkazem stěžovatelky (žalované) přitom byl videozáznam ze sanitního vozu, z něhož dle názoru stěžovatelky jednoznačně vyplynulo, že k pádu nosítek nedošlo a že pracovní úraz se nestal tak, jak jej údajně poškozený zaměstnanec nepravdivě nahlásil a jak mu ho žalobce křivě dosvědčil. Soud I. stupně tento důkaz sice provedl (přehráním), nicméně nezaprotokoloval, jaká zjištění z něj učinil. To vyjádřil až v odůvodnění svého rozhodnutí. Současně bezprostředně po přehrání záznamu dal možnost se k němu vyjádřit toliko žalobci. Stěžovatelka se proto v řízení před odvolacím soudem domáhala toho, aby předmětný důkaz byl zopakován. Tomuto návrhu odvolací soud nicméně nevyhověl. Uvedl, že nebyl důvod důkaz videozáznamem opakovat, neboť z jiných důkazů tvořících ucelený řetězec vyplýval zjištěný skutkový stav věci. Dále konstatoval, že pokud soud I. stupně opomněl zaprotokolovat, co sám bezprostředně vnímal z kamerového záznamu, nejde o vadu, která by mohla mít vliv na správnost jím učiněných závěrů.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka náležitě nevymezila skutečnosti, na základě kterých dovozuje přípustnost dovolání. Způsob provedení důkazu videozáznamem soudem I. stupně dovolací soud zároveň označil jako souladný s dosavadní judikaturou k této problematice s tím, že neupravuje-li zákon způsob provedení důkazu výslovně, je na soudu, aby způsob provedení takového důkazního prostředku určil. Nezopakování důkazu videozáznamem odvolacím soudem posoudil jako jinou vadu řízení, ke které lze však přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. K tomu zdůraznil, že dovozuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání v řešení otázky (procesního práva), jakým způsobem se má před soudem provádět důkaz audiovizuálním záznamem, jakožto otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, pak přehlíží, že procesní postup odvolacího soudu ani jeho rozhodnutí není na řešení této otázky závislé, neboť odvolací soud daný důkaz vůbec neprováděl, když k tomu neshledal procesní důvod.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a všechna předcházející rozhodnutí zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Dospěl k závěru, že soud I. stupně nesprávně provedl důkazní prostředek přehráním videozáznamu ze sanitního vozu a vyhodnotil důkaz z něj vyplývající a odvolací soud ani Nejvyšší soud, jako soud dovolací, pochybení soudu I. stupně v řízení o opravných prostředcích nenapravily.

Ústavní soud v prvé řadě připomněl, že videozáznam je jedním z důkazních prostředků, jehož provádění není v civilním procesu (občanském soudním řádu) výslovně upraveno. Není-li přitom způsob provedení důkazního prostředku předepsán, určí jej soud. Následně rešerší právních řádů okolních států a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, ve věci sp. zn. 2 As 59/2008, uzavřel, že promítnutí záznamu lze považovat za specifický případ tzv. ohledání s tím, že ohledáním je potřeba rozumět každý postup, jímž se posuzující orgán vlastním empirickým nazíráním přesvědčuje o předmětu řízení. Soud I. stupně byl proto ve smyslu uvedeného povinen zaprotokolovat vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímal svými smysly. Nejde v tomto směru o hodnocení důkazu (to postačí uvést až v rozhodnutí ve věci), nýbrž o jeho náležité provedení. Jedině takový postup umožní účastníkům na to adekvátně procesně reagovat a současně tím bude vnímání zaujaté rozhodujícím soudem přezkoumatelným pro vyšší soudní instance. Jiný postup, tedy když rozhodující soud uvede své zjištění na základě promítnutého audiovizuálního záznamu až v odůvodnění svého rozhodnutí, má za následek pro strany překvapivé rozhodnutí. Princip kontradiktornosti řízení znamená (mj.) také to, že účastníci řízení nebudou překvapeni zcela nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy proto nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení.² Z toho plyne, že učiněné skutkové závěry a právní posouzení věci, na nichž je založeno rozhodnutí v civilní věci, nesmí být poprvé zmíněny teprve v odůvodnění rozhodnutí, neboť v takovém případě jsou pro účastníky zcela nepředvídatelné.

Soud I. stupně v posuzované věci výše uvedeným způsobem nepostupoval, neboť nezaprotokoloval to, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, a až v odůvodnění pro stěžovatelku překvapivého rozhodnutí vyplynulo, že jeho smyslové vnímání provedeného kamerového záznamu bylo naprosto odlišné od vnímání stěžovatelky, která daný kamerový záznam k důkazu předložila. Svým postupem tak soud I. stupně zbavil stěžovatelku možnosti kvalifikovaně se vyjádřit k provedenému důkaznímu prostředku a z něj vyplývajícího důkazu a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity (např. klást svědkům otázky k zobrazovanému ději, opatřit znalecký posudek, navrhnout místní šetření v podobě rekonstrukce úrazového děje, apod.). Pokud pak k návrhu stěžovatelky odvolací soud důkaz nezopakoval, rovněž s ohledem na výše uvedené pochybil. Navíc ve svých úvahách odvolací soud přehlédl zásadnost důkazu, když se bezprostředně vztahuje ke skutkovému ději a je na něm založeno rozhodnutí ve věci, a kdy další důkazy na něj „jen“ navazují, neboť se vztahují až k následujícím událostem (např. záznamy o prošetření pracovního úrazu, lékařské zprávy, apod.). Nesprávným v neposlední řadě Ústavní soud vyhodnotil rovněž tak rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka totiž dle názoru Ústavního soudu jasně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a Nejvyšší soud se jím proto měl věcně zabývat. Ostatně i on sám připustil, že zákon ani judikatura způsob provedení důkazního prostředku přehráním audiovizuálního záznamu neupravuje a je na soudu, aby způsob provedení takového důkazního prostředku určil.

autor: Mgr. Ester Šamajová