Princip omezené důvěry v dopravě

Princip omezené důvěry v dopravě je důležitým vodítkem nejen ve vztahu k případné trestní odpovědnosti škůdců, ale rovněž ve vztahu k civilněprávním následkům dopravní nehody, tj. zejména náhrady újmy.

Výše uvedený princip není novinkou, nicméně v nedávných letech došlo k modifikaci jeho chápání, a to zejména zásluhou judikatury Ústavního soudu.

Nejvyšší soud již dříve vymezil definici tohoto principu např. v usnesení NS sp.zn. 6 Tdo 143/2011 ze dne 29.11.2011, které uvádí: „Zásada tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), na kterou obviněný v dovolání upozorňuje, znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V posuzované trestní věci se ale o takovou situaci nejedná.“

V daném případě došlo k vybočení chodkyně do jízdního pruhu jedoucího vozidla mimo přechod pro chodce, přičemž před tímto úkonem se chodkyně pohybovala po okraji vozovky a šla souběžně se směrem jedoucího vozidla. Chodkyně utrpěla smrtelná znamení, kterým na místě podlehla. V daném případě nebyl princip omezené důvěry vyložen ve prospěch řidiče, ač máme za to, že pohledem nálezů Ústavního soudu, které byly později vydány, by nedošlo k tak přísnému posuzování odpovědnosti řidiče.

Výše zmiňovanými nálezy jsou nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31.5.2016 a nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25.10.2016.

V případě prvního z výše uvedených nálezů došlo ke smrtelnému zranění nezletilého (1 rok)  tím, že řidič (stěžovatel) při couvání v prostoru parkoviště před obchodním domem v prostoru „obytné zóny“ přejel zadním kolem nezletilého, jemuž matka nevěnovala dostatečnou pozornost. Nezletilý svému zranění na místě podlehl a řidič byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, zákazu řízení motorových vozidel a odvolací soud současně rozhodl o náhradě škody. Dovolaní bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako neopodstatněné.

Řidiče se však zastal Ústavní soud, který přisvědčil stěžovateli a konstatoval porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud uvedl, že: „Nutno zdůraznit, že jednoroční děti nemohou být vzhledem ke svému věku vůbec účastníky provozu na pozemních komunikacích, není-li jejich bezpečnost zajištěna jinou osobou; tato osoba má povinnost učinit taková opatření, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích (srov. § 3 odst. 1 zákona o silničním provozu). Řidič osobního motorového vozidla tedy může v souladu s principem tzv. omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že dospělé osoby, dohlížející na jednoroční dítě v prostoru parkoviště, tomuto dítěti zamezí samostatný nekontrolovaný pohyb po pozemní komunikaci a vběhnutí do dráhy jeho vozidla, nevyplývá-li z konkrétních okolností opak. To stejné platí i pro pohyb s vozidlem v obytné zóně, kde sice jsou povoleny hry dětí, avšak ani zde nelze očekávat samostatný pohyb nehlídaných ročních batolat………

Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.“

V druhém případě došlo k trvalému poškození zdraví motorkáře, když stěžovatel (řidič vozidla) odbočoval vlevo, přičemž obecné soudu připustili zavinění poškozeného ze 70%, když byl pod vlivem alkoholu, jel nepřiměřeně vysokou rychlostí a předjížděl, kde to bylo zakázáno. Nicméně obecné soudu došly k závěru, že pochybil i řidič, když odbočování nevěnoval zvýšenou pozornost.

Stejně jako v prvním případě Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces a rozhodnutí obecných soudů zrušil a v této souvislosti uvedl: „Řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Výklad, který provedly obecné soudy, dovozující porušení povinnosti stěžovatelem v konkrétním případě znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v § 21 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), je třeba interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu. Ústavní soud však s takovouto interpretací nesouhlasí.

Pokud soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, a nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit závěr o vině tak, jak to provedly obecné soudy v projednávaném případě.

Je třeba si uvědomit, že jde též o navazující rovinu civilní, která může mít na odsouzeného ve věcech tohoto druhu fatálnější dopad než podmíněné odsouzení. Především náhrada imateriální újmy na zdraví odvozená od výroku o vině může dosáhnout i několika milionů korun a kromě lidského traumatu spojeného s tragickou dopravní nehodou navíc ještě dlouhodobě zatěžuje člověka (stěžovatele), který byl účastníkem dopravní nehody. Proto musí být vina stěžovatele bezpečně prokázána.“

S ohledem na výše uvedené máme za to, že by po výše uvedených nálezech měly obecné soudy přistupovat k posuzování odpovědnosti řidiče – „škůdce“ individuálně a vinu zkoumat důsledněji tak, aby se vyvarovaly mnohdy absurdních požadavků na řidiče motorových vozidel a jejich schopnost předvídat nepředvídatelné. Pro příklad uvádíme názor Nejvyššího soudu, který formuloval požadavek, aby řidič byl povinen couvat pomocí jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, kdy mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem a kdy mu může některá osoba vstoupit do prostoru za vozidlem.

Tento názor byl však nálezem Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31.5.2016 vyhodnocen jako nesprávný a korigován, když Ústavní soud požadavek vyslovený Nejvyšším soudem označil za nerealizovatelný a nepřiměřený, s čímž se nelze než ztotožnit. Bude tak na obecných soudech, aby při posuzování těchto věcí postupovaly v duchu uvedených nálezů.

 autor: Mgr. Alena Kopejtková