(Ne)zveřejňování údajů o vymáhaní pokut správního orgánu

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 20. prosince 2012, č.j. 2 As 132/2011-121

V rámci prezentovaného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je možno žadateli odepřít poskytnutí informace o vymáhaných pokutách udělených správním orgánem (v této věci stavebním úřadem) právnické osobě ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen jako „Zákon“).

V daném případě se žadatel (fyzická osoba) domáhal sdělení informací o tom, zda byly uložené pokuty správním orgánem vymoženy, případně kdy a jak k jejich vymožení došlo. Předmětem zkoumání Nejvyššího správního soudu byl mimo jiné vztah zásady mlčenlivost a neveřejnosti na straně jedné a práva na informace spolu s právem na kontrolu veřejné správy na straně druhé.

Stavební úřad spolu s Magistrátem hlavního města Prahy odůvodňovaly neposkytnutí informací nutností zachovat zásadu mlčenlivosti a neveřejnosti daňového řízení. Dle názoru dotčených orgánů se na informace požadované žadatelem vztahuje ustanovení § 52 daňového řádu týkající se povinnosti úředních osob a osob zúčastněných na správě daní zachovávat mlčenlivost o tom, co se při správě daní dozvěděly o poměrech jiných osob.

S výše uvedeným stanoviskem se však Nejvyšší správní soud neztotožnil, přičemž ve svém rozhodnutí, kterým kasační stížnost podanou Magistrátem hlavního města Prahy zamítl, uvedl celou řadu zajímavých skutečností a závěrů.

Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že normativně zakotvená povinnost mlčenlivosti se v posuzované věci týká pouze úředních osob a osob zúčastněných na správě daní, respektive pracovníků správce daně, jakož i třetích osob, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení. Nejde tedy o povinnost správního orgánu, jako veřejnoprávního subjektu, který́ má zákonem svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, zde správy daní. Správní orgán (zde v postavení povinného subjektu) tak povinnost mlčenlivosti neváže; vázán je naopak povinností poskytnout informaci, kterou žadatel požaduje, pokud to zákon o svobodném přístupu k informacím nebo jiný právní předpis výslovně nezakazuje.

Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že povinnost mlčenlivosti je vztažena pouze k jednotlivým fyzickým osobám, typicky jednotlivým zaměstnancům úřadu, netýká se však povinného subjektu jako celku, respektive netýká se jej v situaci, kdy je naopak povinen vykonávat svou veřejnoprávní působnost v oblasti poskytování informací, stanovenou mu informačními zákony.

Nejvyšší správní soud tak došel k závěru, že střet práva na informace a povinnost správního orgánu zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se v rámci daňového řízení dozví, je jednoznačně vyřešen ve prospěch poskytnutí informace dle Zákona. Jak bylo zmíněno v citovaném rozhodnutí, odmítnutí poskytnutí takových informací by vedlo k odmítnutí práva na informace týkajícího se veřejných prostředků, jako jedné ze záruk zákonnosti ve veřejné správě.

Správní orgány tak napříště budou povinny případným žadatelům sdělit, jakým způsobem jsou pravomocně uložené pokuty vymáhány.

Závěrem lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud se postavil formalistickému výkladu práva prezentovaného ze strany stavebního úřadu, popř. Magistrátu hlavního města Prahy a naopak upřednostnil vyšší míru kontroly orgánu veřejné správy.

Pozn.: Nejvyšší správní soud za výše uvedené rozhodnutí obdržel v roce 2013 2. cenu „Otevřeno“ v soutěži, kterou k Mezinárodnímu dni informací vyhlásila Otevřená společnost, o. p. s. Otevřená společnost, o. p. s. podporuje občany i úřady při uplatňování zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Zdroje:

Nejvyšší správní soud České republiky – www.nssoud.cz

Otevřená společnost, o. p. s. – www.otevrete.cz

Autor: JUDr. Jakub Hlína

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *