Nález IV. ÚS 3892/18 ze dne 29.1.2019 – Časový horizont, v němž se účastníkovi dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízen

Stěžovatelka trpící roztroušenou sklerózou ve stádiu chronické progrese s centrálními bolestmi končetin neuropatického typu a dalšími doprovodnými projevy nemoci, je odkázána na pomoc třetích osob. Jedinou úlevu pro ni představuje léčebné konopí podávané formou inhalace, které není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.

Stěžovatelka podala již 16.5.2016 u Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen „VZP“) žádost o úhradu zdravotních služeb, kterou se domáhá úhrady léčebného konopí s odůvodněním, že běžné přípravky jí neposkytují úlevu od bolesti a nepřinášejí zpomalení progrese onemocnění či jiný pozitivní efekt. Pozitivní účinky léčebného konopí doložila lékařskými zprávami. VZP žádost stěžovatelky odmítla, když dle ní stěžovatelka nečerpala některé doporučované léčivé přípravky dle tzv. medicínského standardu. Stěžovatelka se bránila správní žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 26.9.2017 zrušil rozhodnutí VZP a věc vrátil k dalšímu řízení. VZP pokračovala v řízení a rozhodnutím ze dne 5.12.2017 opětovně zamítla stěžovatelčino odvolání a potvrdila rozhodnutí prvního stupně. Proti rozhodnutí VZP se stěžovatelka opětovně bránila žalobou u městského soudu. O této nebylo doposud rozhodnuto.

Proti rozhodnutí VZP se stěžovatelka bránila ústavní stížností podanou dne 29.11.2018 a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil. Stěžovatelka brojila i proti dosavadnímu postupu městského soudu a nepřiměřeným průtahům vznikajícím v řízení. Namítala porušení ústavně zaručených práv s tím, že běžný člověk by očekával, že snahou VZP bude poskytnout stěžovatelce alespoň úlevu od jejích nejhorších potíží, zvláště za situace, kdy existuje účinný prostředek, který je snadno dostupný a odpovídá zlomku nákladů na tzv. konvenční léčbu.

Ústavní soud dovodil, že na část ústavní stížnosti směřující proti postupu městského soudu lze vztáhnout výjimku podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (dle kterého je ústavní stížnost přípustná, i když není splněna podmínka podle odst. 1, jestliže v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodstranitelná újma), a to především vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelky a hrozící vážné neodstranitelné újmě. Proto se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně a přednostně.

Dle Ústavního soudu „časový horizont, v němž se účastníkovi dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta“.

Důvodnost ústavní stížnosti byla shledána zejména pro celkovou délku soudního řízení, jemuž předcházelo zdlouhavé správní řízení, jakož i neadekvátní postup městského soudu vzhledem k okolnostem posuzované věci. Ústavní soud uzavřel, že městský soud porušil ústavně chráněné právo stěžovatelky na rozhodnutí soudu v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se v řízení dopustil nepřiměřených průtahů, ačkoliv má být posuzované věci s ohledem na její podstatné okolnosti přiznán přednostní režim projednání. Proto uložil městskému soudu, aby nepokračoval v průtazích v řízení, aby neprodleně jednal (v řádech dnů a nikoliv měsíců), v řízení postupoval koncentrovaně a vydal meritorní rozhodnutí. Dále, jelikož je městský soud objektivně odpovědný za průtahy v řízení, Ústavní soud uložil městskému soudu, aby zaplatil stěžovatelce náhradu nákladů řízení.

autor: Mgr. Martina Švestková