Nález III. ÚS 2408/18 ze dne 17.7.2019 – jednání před 1.1.2014 může být důvodem nepovolení nezbytné cesty podle NOZ

Stěžovatelka (původně její právní předchůdkyně) se domáhala před obecnými soudy vydání rozhodnutí, kterým by jí bylo podle ust. § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy všemi motorovými vozidly přes pozemky vedlejší účastnice, neboť k budovám, které koupila, neměla jiný přístup než právě přes pozemky v jejím vlastnictví. O stěžovatelkou podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu již krajský soud rozhodoval za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy dle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 bylo nově předmětem řízení povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. tohoto zákona. Starý občanský zákoník upravoval ust. § 151o odst. 3 oprávnění soudu zřídit na návrh vlastníka stavby věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, tato úprava však nestanovovala jako NOZ taxativní výčet situací, kdy soud nepovolí nezbytnou cestu, a to mj. způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. Obecnými soudy byla věc posouzena podle nové právní úpravy a žalobě nevyhověly právě s odůvodněním, že stěžovatelka nabyla budovy s vědomím, že k nim nemá zajištěn přístup, a ani před podáním žaloby se nesnažila s vedlejší účastnicí seriózně jednat o vzniklé situaci.

Jak konstatoval cit. nálezem Ústavní soud „vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty, si tedy již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu.“

Za této situace Ústavní soud neshledal ve zohlednění jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neúnosný zásah do jeho právního postavení.

autor: Mgr. Martina Švestková