Je řidič osobního motorového vozidla odpovědný za nepřipoutání svéprávného dospělého spolujezdce bezpečnostním pásem?

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon“), v ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) stanovuje řidičům povinnost „zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu“. Ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) a d) zákona současně přepravované osobě ukládá „být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno“ a „dbát pokynů řidiče, zejména při nastupování do vozidla a vystupování z něj“. Může tedy řidič nést odpovědnost za to, že jeho svéprávný dospělý spolujezdec bezpečnostním pásem připoután nebude?

Odpověď na položenou otázku není v praxi nalézacích soudů řešena jednotně. Jednotné stanovisko ve věci nezastává ani sám Nejvyšší soud. Senáty jeho trestněprávního kolegia se ustálily v právním názoru, dle něhož je povinností řidiče zajistit, aby přepravovaná osoba byla připoutána bezpečnostním pásem, a jde o jednu z řidičových povinností, kterou je nutné subsumovat právě pod ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona. Dle náhledu Nejvyššího soudu v trestních věcech dokonce řidič nesmí vůbec jízdu zahajovat, pokud se přepravovaná osoba odmítne připoutat, a to i pokud by se jednalo o vozidlo vlastněné nepřipoutanou přepravovanou osobou. Nejvyšší soud v trestních věcech je v tomto svém výkladu dotčených právních norem konzistentní, ačkoli i on zdůrazňuje, že je potřeba vždy zohledňovat okolnosti konkrétního případu a odpovědnost řidiče za nepřipoutanou přepravovanou osobu tak nemůže být absolutní (např. případy, ve kterých by se přepravovaná osoba nečekaně odpoutala v krátké době před dopravní nehodou).

Naproti tomu občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu přistupuje k dané věci odlišně, když ve své rozhodovací praxi uzavřelo, že povinností řidiče dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona není zajistit připoutání přepravované osoby bezpečnostním pásem, a to až na výjimečné situace, v nichž by to vyžadovaly jedinečné okolnosti přepravované osoby, např. její věk anebo zdravotní stav.

Ústavní soud v zájmu předvídatelnosti práva popsanou rozpornost přístupu ve výkladu ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona v letošním roce sjednotil. Přiklonil se přitom k závěrům přijatým Nejvyšším soudem v civilních věcech.

Ústavní soud konstatoval, že z výslovného znění zákona řidiči obecná povinnost zajistit, aby přepravovaná osoba byla připoutána bezpečnostním pásem, nevyplývá. Zákon stanovuje řidiči výslovnou povinnost zajistit přepravovanou osobu zádržným bezpečnostním systémem[1] pouze ve vztahu k určitému okruhu přepravovaných osob (zjednodušeně – malé děti).[2] Řidiči motorových vozidel s více než osmi místy k sezení zákon ukládá explicitně pouze poučovací povinnost ve vztahu k přepravovaným osobám – použít bezpečnostní zádržný systém, není-li tato informace zajištěna jiným způsobem.[3] Přepravovaná osoba je sice povinna dbát pokynů řidiče [srov. ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) zákona], avšak zákon současně neupravuje žádné zvláštní právní následky neuposlechnutí takého pokynu a řidiči ani nezakládá zvláštní práva splnění pokynů si na přepravované osobě vynucovat. Stejně tak zákon explicitně nestanovuje řidiči ve vztahu k jízdě žádnou povinnost, pakliže by jeho pokyny nebyly přepravovanou osobou dodrženy, např. jízdu vůbec nezahajovat či ji přerušit. Ústavní soud tak uzavřel, že, pokud je přepravovanou osobou svéprávný dospělý jedinec zvyklý řídit i cestovat jako spolujezdec (mající tedy předchozí zkušenost s cestováním v motorových vozidlech), nese odpovědnost za připoutání se bezpečnostním pásem on sám a tuto odpovědnost nelze přenášet na řidiče vozidla.[4]

autor: Mgr. Ester Šamajová

 

[1] Tj. bezpečnostním pásem nebo dětskou autosedačkou [srov. ustanovení § 2 písm. ii) zákona].

[2] Blíže viz ustanovení § 6 odst. 1 písm. b), c), e) a f) a odst. 4 zákona.

[3] Srov. ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona, vyhláška č. 341/2014 Sb. (příloha č. 2).

[4] Čerpáno z nálezu Ústavního soudu ze dne 17.4.2018, sp. zn. II. ÚS 492/17.